Z kroniky Včelné díl I - Rok 1925 - První pohřeb Československé církve ze Včelné

Kronika Včelné, díl I., r. 1925

Rok 1925 - První pohřeb Československé církve ze Včelné

Na nový rok koval se zde první pohřeb Českosl. církve Vojtěcha Sekyry, starce 65 letého, zedníka a jinak chudého člověka. Komunisté vyvěsili na spolkové místnosti u Kalkušů svému členu černý prápor a na rakev položili věnec. (Pravda, toto již učinili třetímu svému členu.) Přišel kostelník s křížkem, pod nímž byl rudý kalich, farář s pěknými husitskými vousy a mnoho lidí přijelo vlakem. Potom průvod vykročil; totiž po rozloučení v domě. Jeden hoch nesl křížek, následoval vousatý farář v kněžské čepičce a hábitu a hojně obecenstva. Jos. Kalkuš jej vezl. Žádné modlení v obecenstvu ani zpěv; ani žádná zastávka u sv. Jana Nepomuckého. (Rozloučení bylo doma.) Bylo již k večeru, když dorazil tento velký průvod na místo. I zvony průvod vítaly. Farář držel nad rakví řeč, pak se spívalo; no také to byly ceremonie, jenže se zdály míti hlubší a pravdivější smysl. Nad hrobem se to opakovalo, zazpívalo se: Kde domov můj, hrob pokropen a hotovo. Bylo to pěkné, pochvalovali si lidé, přece jej tam nehodí jako hovado. A nehodili. Je to velmi dojemné o pohřbu mít hodně lidí, třeba ne z poety, ale ze zvědavosti jaké to bude. Pisatel je bez vyznání, ale velký dojem na něj tyto ceremonie neučinily. Vzláště se mu nelíbylo, že se tam zpívala Národní hymna. K čemu to na hřbitově. To by se mohlo připustit jen v tom případě, když by zemřel člověk, který má o národ zvlášť velkou zásluhu a tuto píseň nade vše cenil a miloval. Inu, jsou cesty a cestičky, které pisatel nazná. Buďtež nám všem odpuštěny naše chyby.