Z kroniky Včelné díl I - Zemřel pan Frant. Thier, řídící učitel z Poříčí

Kronika Včelné, díl I., r. 1925

Zemřel pan Frant. Thier, řídící učitel z Poříčí

Dne 6 ledna t.r. měl pohřeb dlouholetý řídící učitel p. Thier v Poříčí ve výslužbě. Pohřeb jeho konal se dopoledne v Boršově za hojné účasti úřadů školních, učitelstva, žactva a mnoha obecenstva. Pohřební řeči obstarali páni učitelové z Č. Budějovic. I pan děkan z Kameného Újezda se připojil. Na poslední cestu mu zazpíval též učitelský sbor z Čes. Budějovic. To byl pohřeb katolický, římský.

Pan učitel František Thier sem přišel ještě jako svobodný učitel, kdy ještě škola v Poříčí vystavěna nebyla a vyučovalo se ve Včelné v domě č. 45. Po vystavění školy v Poříčí v letech devadesátých přešel pan učitel do Poříčí a ve Včelné se již neučilo, neboť to byla jedna obec. Celkem tu působyl pan učitel asi 43 let. V poříčské škole se oženil, a jsa jmenován správcem školy, založil si zde svůj trvalý domov. Býval vždy věrným Čechem. Několik generací prošlo tu jeho školou a on jen nerad a z mrzutosti učil německé hodiny. Všímal si veřejného života, založiv Národní jednotu pošumavskou, jejímž byl vždy předsedou. Pořádal přednášky, pokuť to jeho slabé a malé tělo dovolovalo, z výtěžků pořádal dětem vánoční nadílky s cenými dárky, nabádal ku vysazování stromů podle cest a zkrátka staral se o zvelebení obce jak mohl a jak to bylo v jeho době za Rakouska možným. V obci býval vždy tajemníkem a za tu dlouhou dobu úřadování znal v obci vše dopodrobna. K posledu před válkou s pomocí mladších sil učitelských nám zde ve Včelné konal přednášku o sluneční soustavě a podobně. Žel, jeho námaze byla ze strany dělníků věnována malá pozornost. Dělníci raděj hráli v karty, nežli by poslouchali ty hlouposti toho národního. Tak v té práci a tom snažení se pomalu přiblížila válka. Pan učitel byl vždy těmi rakouskými úřady a nebo obcí pověřen, aby sbíral na Červený Kříž, nebo na válečné půjčky a.t.d. Obce i občanstvo se přímo nutili aby upisovali a pan učitel je k tomu byl pověřen nabádati. Tak se vžíval stále víc a více do rakouských poměrů. Nebylo potravin, škola bývala pro nedostatek uhlí uzavírána a tak pan učitel choval nějaké to prasátko a drůbež. Drůbež byla i v chodbě, někdy také ve třídě, když tam nebyli děti a vzmáhal se nepořádek. Po převratě se vařili pro děti polévky z amerických darů a tu se zdál nepořádek dostoupiti vrchole. Přišla jiná doba, do které se starý pan řídící již nehodil. Přišli obecní volby, pan učitel dělal seznamy voličů a žádal za to 30 korun. Pan Lacina mínil, že by to mohl pan učitel udělat obci zdarma, že není chudý. Strana Lidová jej vzala v ochranu a počal s panem řídícím rozbroj: Byl starý a příliš zvyklý na svou školu a nechtělo se mu s ní se rozloučit. Jelikož byl velmi často nemocen, vzdal se přec po předchozím nátlaku místních, nově zvolených korporací učitelství a šel na odpočinek, do bytu ku panu Hrdinovi. Daleko to nebylo, ale pro něj, myslím, dosti bolestné, neboť se školou v Poříčí srostl a považoval ji takřka za svou, aneb aspoň za svou vymoženost. Měl dříve celou vládu školy i obce ve svých rukou, bylo mu nyní za těžko poslechnouti jiné, mladší, kteří po jeho rozumu měli se jít k němu učit. To byla zlá doba, pro nás zvolené, kteří jsme chtěli do všeho „strkat nos”, i pro pana řídícího. Žel, že v tom ohledu muselo padnouti mnohé hořké slovo. Nyní však je již všeckna hořkost za námi; pan řídící jako bělovlasý a bělovousý stařeček sní už svůj věčný sen ve svém hrobečku a promine mě zajisté, že jsem tu odkryl cípek po líci i rubu z jeho pohnutého života. Budiž mu země lehkou.