Z kroniky Včelné díl I - Pokus poříčských o rozvod se Včelnou

Kronika Včelné, díl I., r. 1925

Pokus poříčských o rozvod se Včelnou

Dne 28 února t.r. měl schůzi socialistický klub a hned večer obecní rada v záležitosti rozdělení obcí Poříčí a Včelná na dvě samostatné obce. Druhý den dne 1 března jednalo o téže věci obecní zastupitelstvo, svolané do hostince Jos. Kalkuše ze Včelné, na dopolední dobu. Že bude tato schůze vzrušující, dalo se předem očekávat. Poříčtí, najmě Frant. Opekar naléhal na to, aby obec byla rozloučena z důvodů, že Poříčí je sice počtem obyvatelstva slabší, ale mají velkostatek, družstevní mlýn, továrnu na mýdlo a více polností, naproti tomu že obec Včelná lidnatější ale chudá; bez průmyslu a s méně pozemky. Následkem toho že se dostanou vždy při volbách ku vládě v obci lidi s malým nebo žádným majetkem a zatěžují pak svými usneseními ony majetné, hlavně poříčské, proto že jsou to samí komunisté a ti prý majetku nešetří jako nyní s tou elektrisací. Oni ti nejsilnější, nebo lépe nejbohatší mají elektrické světlo ze mlýna a kdyby nebylo včelenských, ti druzí v Poříčí by to také nechtěli. Měli sebou podpisy poříčských obyvatelů, sebraných před delším časem, neboť někteří tam už nebydlí, a i hotový nový situační plán přinesli. Včelná měla být pod hořejší dráhu, ostatek by tvořil Poříčí. Rozumí se, že v této schůzi padaly důvody a protidůvody a že místy nebyly moc lichotivé, snadno si domyslíme. Ten obecní barák i to pole koupené za společné obecní peníze měl připadnouti Včelné bez náhrady; jenže pole a domky pod tratí by byli pryč. Nabídka byla pro Včelnou moc nelákavá a bez vyjednávání. Konečně došlo ku hlasování. Ze Včelné je 12 zástupců v obecním zastupitelstvu a z Poříčí 6. Pro rozvod se vyslovili 3 zástupci Poříčí a to: Frant. Opekar, Štěpán Šnaberger a Josef Vítek. Ostatní byli proti. Poříčtí čekali, že budou pro rozluku aspoň všichni poříčtí, ale nestalo se tak. Věděli co dělají. Pan Opekar si pak ulevoval, že nevěděl o zrádcích. Poříčtí vzali tuto rozluku z obráceného konce. Místo co měli začít vyjednávat s obcí Včelnou, obrátili se hned k ministerstvu a s těmi komunistickými důvody mysleli, že prosadí spíše nahoře než dole. Šlo to postupně zase zpět až na obec a jelikož vyžadovaly vyšší instance usnesení obecní, musela se tedy o tom obec usnést. Ono to sice bylo podáno jako by to bylo obcí usneseno, neboť Frant. Opekar jako první radní používal též svého obecního razítka; ale úřady žádaly opis protokolu a ten nebyl, a tu se stal ten „maler”. Pravda, pisatel musí poctivě přiznat, že je ze Včelné a tudíž se může zdát, že včelenským nadržuje a kdyby byl z Poříčí, že by snad psal jinak, ale tak jak to nyní je, myslí, že poříčtí nechtí na ty chudé nic doplácet ve spůsobu vyšších přirážek obecních. Kdyby byli samy, měly by mnohem menší přirážky, samy by si obec podle svého spravovali a nemuseli by poslouchat nějaké nemajetné socialisty, nebo komunisty, jak nyní myslí. Stýská se jim po starých časech předválečných, kdy rozhodovali v obci jen ti nejmajetnější. Kdyby byli sami, měli by sami peníze z prodeje dvora; ale takhle to pohltil domek s polem ve Včelné; nemuseli by platit na chudé, které jsou vždy skoro ze Včelné a nemusela být u nich zaváděna elektrika, což musí opět oni více dle přirážek zaplatit, ač je jich počtem méně. A nemuseli si nyní nadělat asi na 4 tisíce zbytečných útrat, které jak se proslíchá, za ně mlýn zaplatí. Určitě to však nevíme. Tedy, vžijem-li se do postavení poříčských zámožnějších občanů, chápeme, proč chtějí ty žebráky ze Včelné zatlačit do té nové čtvrtě, co přikoupili a tam ať by si dělali co by chtěli a také ať si všeckno sami zaplatí.