Z kroniky Včelné díl I - Povodeň

Kronika Včelné, díl I., r. 1925

Povodeň

Od polovice června do polovice července u nás často pršelo. Zem byla dosti vodou nasáklá a dne 15 července přišla do toho pořádná bouře s lijavcem. Voda se hrnula všude kde byla jaká stočka neb stoka a tam kde ji lidé postavili do cesty nějakou překážku, to vzala sebou. Že to v Poříčí pořádně vymylo silnici a nadělalo rýh, tomu se není co divit, jeť Poříčí mnohem doleji než Včelná, ale zde na kopci nám to pocuchalo notně kůži. S polí od lesa tekla voda do Mocalovýho rybníčka a k silnici, no, všude kudy mohla. Z rybníčka strouhou a po polích. Ve vsi přes silniční můstky, u Josefa Petra též do bytu, až jim to roztrhalo podlahu a hasiči vodu vypumpovali. Bylo z toho hodně mrzutostí. Petr chtěl na hostinském Petrovi novou podlahu, že neměl mít ucpaný můstek, Černý a ti ostatní dolu, že jim tam Franta „Mocalů” (Kroneizl) neměl tudy vodu pouštět, a že si na to vezmou komisi, ale ne tu zdejší, ta prý za nic nestojí, oni chtějí komisi z Budějovic, ta naučí Frantu, proč ten rybník dělal a nikoho se neptal. Bude to ovšem stát peníze, jakáž pomoc. Dne 17 se bouře opakovala, ale větších škod již nenadělala. Žádná komise jim to ovšem nespraví, to si musí lidé udělat sami.


Ó, Přírodo, veliká jsi, Ty živíš nás i všecknu zvěř.
Jak s hříčkou s námi pohráváš si, před Tebou se vše jenom střez.
Hle, tu slunce jasně svítí, hned zas nás deštík osvěží.
Radost je v tvé náruči dlíti, ať zkusí, kdo mě nevěří.
Všechno tu silou přímo hýří, když teplo s vodou smísí se.
Po zemi, vzduchem, všeckno víří, vše tu kolotá, směje se.
V nejlepším životě když vše stojí, užitek slibný čekáme.
Přírody chmur se člověk bojí, někdy se jich i lekáme.
Co Tvojí dobrotou nám vzrostlo, spustošíš někdy naráz vše.
Slunce jakoby již pohaslo, kolkolem všeckno jenom vře.
Přírodo veliká, Ty mocná jsi; necháš vyrůst, i zničíš.
V nespoutané tu síle jsi; jindy zas hýříš a mlčíš.
Klaním se Tvojí velkosti; ni bohy v pomoc volám.
Vím přec že s Tvojí pomocí, sám zase všeckno zdolám.