Z kroniky Včelné díl I - Některé obrázky

Kronika Včelné, díl I., r. 1925

Svítíme elektrikou

To bylo čekání. Víc než rok to trvalo, než-li jsme schlédli jasné světlo naší elektriky, ale už jsme se dočekaly. Dne 17 prosince zazářila prvně všeckna obecní světla a druhý den už svítili všickni ti, kdo měli doma žárovky. Obecních světel je tuším 15. 6 v Poříčí, jedno ve Čtyřech chalupách a 8 ve Včelné. Myslím, že asi 90 % lidí bude elektrikou svítit. Škoda, že já to zde také nemám. Za jedno na to nemám a za druhé bydlím s mojí chaloupkou ve strouze a to je od vedení trochu daleko a tudíž moc drahé. Byla to úmorná práce vyžadující mnoho trpělivosti. Budu zde tedy o tom vypravovat, jak to vše bylo; ovšem jen v hrubých rysech.

Napřed nám zde uspořádal Elektrárenský povltavský svaz dvě přednášky ve Včelné a potom jednu v Poříčí. Na to se usneslo obecní zastupitelstvo na elektrisaci obce Poříčí-Včelné a hned se začalo pracovat. Vyměřovali se místa pro sloupy a také se brzo zasazovali. Také se z Kroneizlovího pole museli přemístit na druhou stranu, protože je tam nechtěl mít. Leckdos tak proti tomu namítal, až to museli páni od okresu a Svazu s lidmi přijít urovnat. Když byly již skoro všeckny sloupy postaveny, podali poříčtí proti zavedení elektriky protest. Pan Hrdina, Opekar, Roblová, na poště a velkostatek měli elektrické světlo z Družstevního mlýna v Poříčí, no a ti sebrali ještě některé podpisy a bylo jich na protestu 14. Protest se podstoupil Okresní správní komisi do Budějovic a tu se stal „úraz”. Muselo se to vzít správně úředně do ruky a my jsme neměli usnesení finanční komise, ani usnesení, kde na to vezmeme peníze. Myslelo se, že to bude krýti Svaz a my že to dáme do rozpočtu. Nyní znovu do toho. Byli k tomu pověřeny čtyři osoby, aby se o tuto elektrisaci starali, a to: Pan učitel Jan Trávníček, p. Fr. Homolka, Jos. Vítek a Jos. Kocina. Šli tedy pan učitel s p. Homolkou hledat peníze. Předně zaklepali v Českobudějovické Záložně. Po vysvětlení oč jde, řekli že milerádi na komunikaci půjčí, aby přišli za týden, až se o tom výbor Záložny usnese. Přišli za týden a oni že by milerádi půjčili, ale že okamžitě tolik peněz nemají, že tedy nemohou vyhovět. Co dělat? Museli jít s nepořízenou. Zašli tedy do Budějovické spořitelny. Tam se jim stalo to samé. Šli tedy do Rolnické spořitelny v „Alžíru”. Tam jim hned řekli že nemohou. Co to je, povídá pan učitel. Cakra, povídá, tak mě to nyní trklo, vždyť jsme je tu vyděli (totiž ty poříčské), že oni tam byli je varovat, oni chtějí tu rozluku s obcí Včelnou, že na tu elektriku platit nebudou a že oni, no počkejte, ještě nemáte vyhráno. Zašli do Svazu a tam jim řekli, když to jinak nebude, že si Svaz sám peníze v Praze opatří. Potom požádali ještě záložnu v Hluboké, ale ani ta nepůjčila. Hrom do toho; i tam, no zkusíme to ještě v Lišově. A skutečně, Lišovská Záložna odpověděla, že tedy obci 150 tisíc kč. půjčí asi na 6 a čtvrt % dohromady. Potom byla schůze finanční komise a ta byla dosti bouřlivá. Ten protest již tak zasáhl rušivě do myslí některých členů, že chtěli ustoupit, najmě Mil. Rataj. Bylo třeba hodně pevné ruky a tu měl pan učitel. Když byla půjčka jednohlasně přijata, ulevil si p. učitel. Vida, tam zapoměli jít. Záložny se asi bojí toho rozvodu. Ale jak teť dále? Někteří členové zastupitelstva budou asi nyní hlasovat proti. No, musí se to vzít diplomaticky do rukou. Nyní, než bude protest vyřízen, budou se dělat práce vnitřní a napřed, ještě než se sejde zastupitelstvo, musíme to udělat u všech těch členů, aby nemohli být proti tomu. A stalo se. Zastupitelstvo se na elektrisaci obce usneslo po druhé a i půjčku schválilo. Pan učitel se potom smál a pravil. Ti koukali. Mysleli, že bez peněz elektrika nebude a ona bude a peníze také. Chytráci.

Po nějakém čase byl protest poříčských Okresní správní komisí zamítnut a odůvodněn. Podatelům to obec doručila bylo to. V protestu bylo mimo jiné též uvedeno, že obec vedou komunisté, a že jako málo majetní a nebo nic, obec zatěžují. Nyní mohla být již práce nerušena, ale vnitřní červ rozkladu a nedůvěry pracoval dále. Vleklo se to všeckno pomalu jako hlemížd a tu měli ti, co byli proti tomu dosti času, aby rozkladně působili. V létě postaven transformátor proti Němečkum, zařízení bylo hotovo a nyní se již čekalo na to, až budeme spojeni s hlavní linkou, abychom dostali proud. O je, říkali někteří. Ani za rok to ještě nebude. Ti nám vytřeli zrak. Peníze už mají v půl letě, my musíme na to platit a světlo kdo ví kdy bude. Obec to nechala v obecní režii každému zavést až na střechu a vnitřní zařízení ponese každý sám. Proto si obec musela vypůjčit 150 tisíc kč. Tu bude platů říkali lidé. To nemuselo být. Že se nejedná jen o to světlo, ač je to pokrok, ale hlavně o hnací sílu, tomu nechtí lidé rozumět. Kde není uhlí, musí se najít jiná síla, aby vznikl průmysl a tudíž i práce. To se ocení až po letech, až budou elektrickou sílu používat i k jiným věcem než je pouhé svícení. Ta snadnost a čistota jsou nedocenitelné. Ale to už nám poví budoucnost. Panu Hrdinovi a ostatním, mimo Frant. Opekara, co měli proud ze mlýna a světlo žádali, to nechala obec na své útraty připojit, protože mlýn dodávat eneržii mimo pro sebe nesmí, nemaje k tomu oprávnění. Tak se obec přece té práce s tou elektrikou zbavila, až na to placení. Asi před týdnem jsem byl u starosty a ten si stěžoval. My tu máme asi 1 tisíc 700 korun z té pivní dávky a potřebujem 3 tisíce do 8 dnů na zaplacení úroků. Jiné peníze nemáme a jí nevím, kde to uženeme. Je to v rozpočtu, ale Berní úřad v Č. Budějovicích nám nic neposílá. Celý rok nemáme žádné peníze. Co si počnem? Já tu mám účtů a nikam nemůžem. To je k zbláznění. Což nyní, až přijdou každý měsíc vybírat za obecní světla. Po ulicích a ve škole, pane, ono toho bude hodně. Och, já se toho bojím. To je práce bez peněz. Tak je to od starosti ku starosti. Napřed nám házeli klacky pod nohy a nyní když jsme to všeckno přeskákali, zase tohle. Začátky jsou jak vidět, hodně těžké.