Z kroniky Včelné díl I - O tom, jak si vystavěl pisatel svůj domeček

Kronika Včelné, díl I., r. 1925

NÁKRESY

O tom, jak si pisatel vystavěl svůj domeček

Nepsal bych o těchto osobních věcech, ale nutí mne k tomu dva důvody. Předně píšu na jiném místě, že jsem si postavil v roce 1921 ve strouze dřevěnou chaloupku a za druhé, že jsem v tom finančně velmi špatně. Také někteří lidé mysleli, že mě to vystavěla obec. Aby tedy nevzniklo nedorozumění, proto to zde vysvětlím.

Já jsem přišel do Poříčí za mou matkou a bratry hned po vyučení v roce 1893. V Poříčí jsem byl u řemesla jako dělník zaměstnán 4 roky. Ostatní čas až do roku 1899, do podzimu jsem vandroval a pracoval v Čechách na různých místech. Posledně jsem přijel z Plzně a můj kamarád povídá, abych začal „pro sebe”. Ale kde a čím, bez peněz? Hledali jsme spolu a našli byt ve Včelné č. 45. Kamarád, Jakub Herbergr, typograf, mě půjčil 4 koruny na začátek, přítel Josef Pešek 10 korun na činži, matka se ke mě od bratra přistěhovala s nějakým harampádím a tři roky jsme tak spolu byli. Potom jsem se oženil. Žena chodila do Zátkovy továrny a bylo nám lépe, na čas. Přišli děti a ona musela být zase doma, neboť matka nám chovat nechtěla. Když naše 3 děti kapku povyrostli, pracovala žena zas, ale už byly větší výdeje. Tak jsme tloukli ten život až do války, a tu jsme teprve poznali cenu své chalupy. Asi sedumkrát jsme se stěhovali, mimo dření s tím jsme si všeckno potloukli a nakonec jsme neměli kde bydlet. To však bylo již v roce 1919. Tu jsem se dostal do bytu ještě k Cettlovům, č 59 a to byl náš byt poslední. Za těch dvacet roků užil jsem těch bytů do sytosti a toužil jsem nevýslovně po tom, mít tak svou chaloupku. Příležitost tu k tomu byla. Jednalo se právě o koupi pozemku od velkostatku a já jsem také po kousku toužil. Zamluvil jsem si u pana a paní Štaubrovích, že mě na ten pozemek půjčí a oni přislíbyli.

Když se to parcelovalo, všickni si to vzali za svou chalupou mimo Iry a Šandery. To Irovo že si tedy Štauber ponechá a potom si vzpoměl že jsem mu říkal o peníze, tak že bych si to mohl vzít. Jsou to sice jen strouhy, ale mě se to také líbilo. Jen když budu něco svého také mít. Jelikož to byl kus strouhy nejhorší, slevil nám p. Dobiáš ze sáhu korunu, takže pan Štauber za to vyplatil za mě 1.200 Kč. Pravda, dal se p. Dobiáš „vrtat” než to slevil, říkal, že si koupí sotva párek uzenek za sáh pozemku. Já jsem chtěl dát na to 50 kor., což bylo moje všeckno, ale Štauber nechtěl, že to budu později potřebovat. Teť jsem měl pozemek, ale neměl jsem chaloupku a na ni také ne. Lámali jsme si s p. Štaubrem hlavu jak to udělat, abych také chalupu měl, třeba jen malou. Byl jsem v té době zapisovatelem obecním a starosta byl podnikatel staveb. Ptal jsem se ho, co by taková dřevěná chaloupka o jedné světnici mohla stát a on, že nějakých 1000 K. by to spravilo. Tomu sem sám moc nevěřil. Obrátil jsem se tedy na poslance Kříže v Čes. Budějovicích, jestli bych mohl dostat státní půjčku. On, že si musím ty peníze vydlužit. Po delším vyjednávání jsem si vypůjčil u Českobudějovické spořitelny 1.500 kor. na směnku na 8 a půl%. P. Marek mě udělal plánek a r. 1921 v polovici června už chaloupka ve strouze stála. Sestra Cettlová, t.j. moje domácí paní mě dělala ručitele na směnku a jednoho dělal posl. Kříž. Bratr mě půjčil 1.200 kor. jen tak beze všeho, a já byl zas bez peněz. Chaloupka byla obitá ze dvou stran krajinama, proto že to nebylo vidět, neboť byla v zemi jako zakopaná. Já to navršek nechtěl, že by nám bylo moc zima. Žena to napřed hnedle sama vykopala, já to „splanýroval” a teť nám žena vždy ráno, než šla do práce „udělala” hlínu a já s holkou jsme to uvnitř hlínou za prkno pěchovali. Trvalo nám to 6 neděl. Teť jsme si nechali stěny od zedníka nahodit, hlína usichala a omítka spadala. Strop jsme měli první zimu jen z prken a bylo nám tu moc zima. Nadřeli jsme se s tím víc než dost. Byla to taková kopcovito roklinatá džungle, porostlá zakrslímy smrčky a ostružinami, ale říkali jsme tomu již naše. Za 4 měsíce směnka „vypršela” a pan Štauber mě na to ještě půjčil, abych to zaplatil a nechal to dát do knih. Teť jsme měli práce, platů a starostí až nás z toho hlava bolela. Hned druhé jaro jsme si museli dát strop, znova stěny nahodit a stále platit. Nejvíce jsem se ulekl, když poslal pan Trnka, náš advokát, účty za kontrachty. Já měl platit 890 Kč za kontracht a smlouvu za dluhopis. Někteří měli platit 1200 a tak různě. Po velkých tahanicích to s ním konečně bylo smluveno na polovic. Ale mě to bylo ještě moc a on řekl že mě to tedy udělá zadarmo, jen když mu zaplatím skutečné výlohy 167 korč. Ty jsem mu tedy rád dal. Josef Benák mě dal staré okna, Marek udělal zadarmo plánek, jen za otisky jsem dal 7 kor., inžinýr Lang mě to též zadarmo vyměřil, vždyť jsem s ním běhal a dohonil, t.j. dopsal jsem mu na jeho dotaz. Cettl udělal za trochu sena a za trochu správek bot kamna, Cigermacher mě okoval zadarmo všeckny, t.j. jedny dveře a jedny u půdy. No pomohli mě dosti, to se musí říct. Proto vznikla doměnka, že mě to vystavěla obec. Prkna jsem měl na moji žádost též od Zátků levnější a tak jsem to všechno po velkém dření a starostech dostal dohromady, že zde je možno bydlet. Ze začátku tu první zimu nám ta hlína kolem chalupy všude napadala, voda do toho tekla, no, byla to pěkná kaše. Nyní to již máme kolem obezděné zdí z kamenů a písku s cimentem. Třikrát nám tu brambory mrzly a my jsme měly z počátku co dělat, že jsme tu také nezmrzli. Těch dluhů už se ani nezbydu. Jsem čím dál slabší, asi brzy to zde všeckno nechám. Ale jsem přece rád, že jsem to tak daleko dotáhl, že můžu být ve své chaloupce. V létě je tu docela hezky, jen se sem přijďte podívat, do tý strouhy na tu Klomfarovu chaloupku a budete sami vidět. Dělat však byste to nechtěli.





Poznámka:
V obecním archivu podařilo se vyhledat originální plánek ke stavbě domku Josefa Klomfara zhotovený zdarma p. Markem, tehdejším starostou. Z půdorysu jsou zřejmé rozměry stavby.


 Průčelí  Příčný řez  Půdorys