Z kroniky Včelné díl I - Jak se do některých chalup říkalo

Kronika Včelné, díl I., r. 1926

Jak se do některých chalup říkalo

Já se tu tak zdržuji asi 30 let. Mohu tedy říci jen to, co jsem sám na své uši slyšel. Povedu vás tedy napřed do Poříčí až k Zátkově továrně. Je tady hostinec Štěpána Šnabergra, ale nebýval vždy tak výstavný. To byla krčma, jako mívali dříve loupežníci své sídlo. Na stropě byli dřevěné trámy, místnost byla jen jedna a vedle chlív na krávy. Tohle to vystavěl už syn Štěpán. Zde vedle je domek č. 20. Tady se říkalo k Honzovi a když Honza umřel, tak k Honzovce. Honzovka měla dceru Marjánku a ta byla zas Marjánka Honzova. Jinak ji nikdo neznal. Po smrti matky se Marjánka vdala a chalupu prodala Zátkovům.

Odtuť jdeme cestou pod lomem do Poříčí. Zastavíme se jen u jmen význačnějších. Hle, tamto vpravo je číslo 11, to bylo celé ohražené prknama a říkalo se tam u Frantů, ač tehdejší majitel byl Jouza. Zde kousek dále vlevo v č. 6 jsou Hrobářů, a vedle co je nyní Hrdinův hostinec, byl starý Švadleňák a ona ovšem švadlena. Odtuť půjdeme zpět, ale ne, půjdem raději okolo Staré pošty, proti hostinci u Koňatů a půjdem cestou ku Planýrce č. 31 patřící dříve k velkostatku, nyní ústavu epileptiků, jimž to Dr. Petr odkázal. A nyní do hostince na Cukrmandl č. 14. Panečku, tady bývalo veselo. Hrálo se tu v té dřevené boudě celé léto, chodili sem výletníci a bývalo tu dobře, jako v hospodě. Někdy ovšem také byla z toho pranice. Pilo se pivo a ne voda a Boráci byli horkokrevní; vzlášť když byli na „verku” havíři a to byli většinou Němci. S měšťákama se ovšem prali také rádi. Proto ale tu bývalo veselo. Na Cukrmandlu byl život, najmě za minulého Němečka. Němečková ukrojila měšťákům větší kousek domácího chleba, namazala to „putrem” a stálo to asi 6 Kr. Zdejší ovšem v hospodě nic nejedli, to by byla hanba, aby mysleli že se doma nenajedli; oni jdou jen na pivo. Och zlaté časy, kdež jste?

Od Němečků t.j. z Cukrmandlu půjdem přes Čtyři chalupy do Včelné, nebo lépe na Bory. Zde v pravo mineme starou školu č. 45 a č. 43 byla chalupa u Sloupů. Dodnes říkají známý Markovi Jeník Sloupů. Tady vedle je malý krámek, tam prodávala stará Krupařka, když ještě nebyla stará. Její syn Alois Černý je pořád Lojza Krupařů. Doleji v č. 32 je Štiků chalupa, ač se jmenuje Štika správně Štefl. Tady v č. 33 říkali u Votrubů a byl tam Šimeček a v č. 31 byli Fertuchářů. Musela dělat ty fertoušky pěkný, když jí to jméno zůstalo. Naproti Kalkušovi je řezník Kroneizl. Tomu se všeobecně říká Franta Mocalů, ač i to za čas vymizí. Mladí již říkají Kroneizl. Doleji z kapličky říkali k Faifkářum, t.j. v č. 24. V č. 22 říkali zase u Hančmochrů. (Oni šili kožené kalhoty.) Ještě dále dolu v č. 35 byli Mouchalů. Snad tam měli moc much, když měli okna proti slunci.

V č. 30 jsme měli opět Terezáků. Antonínu Lobršinerovi říkali všeobecně Tonda Terezáků. U Housků říkali u tkalců, jenže to není nic divného, když je tkadlec. Jsou tu ovšem ještě jiná jména, ale ty už nejsou tak zajímavá. Např. v č. 47 říkali v pánovým domku a za dřevěným mostem v č. 1 říkali u Baurů. Byli tam na samotě, měli pole, tak to byl po německy sedlák. Anebo tam byl také Holtzbauer. Jestli mu to dřevo vzali a sedláka nechali, kdož to může nyní vědět. Je u obecního úřadu uložena gruntovní parcelační kniha, německy psaná z roku 1828, ale tam jsou tyto jména chalup zcela jiné. Toto zde popsané se bude týkat as 40 neb 50 roků nazpět. Inu ovšem. Hnedle každá lidská generace změní své jméno chalupy. Za padesát roků může změnit chalupa majitele kolikrát. Někdy to staré zůstane chvíli viset, ale přijde jiný a už je to pryč. Dříve tu bylo hodně domků dřevěných, vzlášť ty starší a nyní se tomu diví, kdyby někdo dřevěný domek stavěl. Každý čas přináší své. Tenkrát to tu bylo samý les, proč by tedy nestavěli ze dřeva? Dnes by přišel takový dřevěný z kmenů dráž než ten zděný. Nyní není dříví ani na pálení.