Z kroniky Včelné díl I - Proč jsem odložil svou víru

Kronika Včelné, díl I., r. 1926

Proč jsem odložil svou víru

Není to tak snadné, jsme-li vychováni v náboženských předsudcích, vystoupiti z víry. A já jsem byl jak náleží křesťansky vychován. Ztratili jsme jako malé děti otce, a tu naše matka ve své bídě a osamělosti se dovolávala svého boha ku pomoci. Učila nás tyto modlidbičky říkat, zvlášť večer museli být všechny. Stála s metlou opodál a hned jsme jí měli na zádech, když z nějaké příčiny to vázlo.

Předně jsme říkali: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi, chléb náš vezdejší dejž nám dnes, a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého; amen. Zdrávas Maria, milosti plná, pán bůch s tebou, požehnaná jsi ty mezi ženami, a požehnaný plod života tvého Ježíš. Svatá Marie, matko boží pros za nás za hříšné nyní i v hodině smrti naší; amen. Dále bylo: věřím v otce boha všemohoucího, stvořitele nebe i země, v Jesu Krista, v syna jeho jediného, pána boha našeho, jenž se počal z ducha svatého, narodil se z Marie panny, trpěl pod panským Pilatem, byl ukřižován, umřel i pohřben jest, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici u boha otce všemohoucího; odtuť přijde, soudit bude živých i mrtvých. Věřím v ducha svatého, svatou církev obecnou, všech svatých obcovaní, odpuštění hříchů, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný; amen. Dále: Desatero boží přikázání: Předně I Nebudeš míti bohů jiných mimo mne. II Nevezmeš jména božího nadarmo. III Pomni, abys den sváteční světil. IV Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. V Nezabiješ. VI Nesesmilníš. VII Nepokradeš. VIII Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. IX Nepožádáš manželky bližního svého. X Aniž požádáš statku jeho; amen. Ještě dále. Zdrávas královno, matko milosrdenství, živote sladkosti, tys naděje naše, buď zdráva, k tobě voláme vyhnání synové Evy, k tobě vzdycháme, lkající a plačící v tomto slzavém údolí, i protož orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči, i jéžiše Krista, který jest požehnaný plod života tvého. Nám po tomto putovaní ukaž o milosrdná, o přívětivá, o přesladká pano Marie, oroduj za nás svatá boží rodičko, abychom byli hodní učiněni a zaslíbeni Kristovi; amen. Na konec ještě toto: Anděle boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj, mě vždycky řiď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj, cnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ jako chce bůch můj, tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám. Tak v tom svatém obcování, ať setrvám do skonání; po smrti pak v nebi věčně, chválit boha ustavičně. Amen.

To jsme si vždycky oddechli, když to říkání bylo u konce. My jsme byli kluci také moc nesvatí. Při modlení jsme si vždy něco „vylízli” a potom jsme se modlili bečky. Jeden řekl. Ať se na mě Franta nedívá; Druhý. Ať mě Tonda nekuchá. Pepík zas žaloval na Vojtu, že se nemodlí, a tu vždy měla metla práci. Myslím že musela být ta naše modlidba pánu bohu a těm ostatním hodně milá. Když takový čtyři kluci jim takovou chválu vzdávali a ujišťovali je, že jenom jim věří, vzlášť když to šlo s brečky. Dále nám matka vypravovala o různých zázracích, strašidlech a tak jsme toho měli jako děti plnou hlavu. Záhy jsme šli jeden po druhém sloužit k sedlákům. Já jsem sloužil od 10 do 15 let. Spočátku jen v letě a v zimě jsem chodil do školy. Potom jsem se učil v Třeboni ševcem. Tam jsme dělali v zimě od 6 ti do 10 ti a v létě od slunka do slunka. 16 hodin sedět je dlouhá doba, a což vždy na neděli, čekat až jsou všichni hotový, potom uklízet. Ráno to už muselo být vše v pořádku. Celý nevyspalý roznášel jsem boty, potom umejt a do kostela. Tam jsem vždy spal. Dělali jsme do kláštera, já tam často chodil, ledacos viděl co mě nešlo do hlavy, oni zas chodili k nám a ledacos se vyprávělo. Počal jsem se schánět po knihách, abych se dozvěděl pravdy. Hned tam v učení mě přišla do ruky Španělská inkvisice. Já si pomyslel. A ták. Tak to nebyly zázraky když je lidé sami dělají. A jak lidi trápili kdo tomu nevěří. Brzy po vyučení stal jsem se sociálním demokratem, a jako takový měl jsem příležitost dosti čísti. A já četl. Napřed jsem myslil, že by mělo být náboženství očištěno ode všeho zlého. Čím dále jsem vnikal v taje vesmíru a v taje naši zeměkoule, tím více mě nebe a peklo mizelo. Horlivě jsem tedy čítal a ve své hlavě srovnával, může-li to být. Musel jsem ještě mnoho čísti, abych se dopátral pravdy. Četl jsem dobu Kristovu a tu se mě rozjasnilo. A tak to může být. Už chápu jak, proč a kým byli dělány modlidby, které nám byli tak nemilé. Dozvěděl jsem se z různých cestopisů o jiných lidech, jejich víře, a totiž o různých věrách, jejich kněžích a pochopil jsem. Vida, to všeckno dělají lidé. Hloupost s chytrostí a rafinovaností udržují víru, vlastně ty lidi, kteří jsou z ní výhodně živi. Dlouho jsem tápal v nejistotě, dlouho, mnoho let to trvalo, než-li se mě má víra římsko katolická rozsypala, jako domeček z karet. Nebe, jak jsme se učili, nikde není. Nahoře je zima, vesmír. Peklo také se mě stratilo. Stratí-li se jedno, stratí se i druhé. Není-li nebe ani pekla, kde je tedy bůh? A což ten celý božský dvůr s celým komfortem? Byli jsme šizeni; bylo nám lháno. Bylo nám lháno z nevědomosti i rafinovanosti. Jaký následek to má? Já jsem se musel asi 20 let namáhat nežli jsem se dozvěděl pravdy. Od malička až skoro do své samostatnosti se mě to náboženství tlouklo okolo hlavy. Ale do hlavy mě to přece nenatloukli. Měl jsem s tím dosti nepříjemností. V mých mladých letech si lidé na náboženství potrpěli, ale nebyli o nic lepší než dnes. Já už několik let před válkou jsem žil jako bez konfese, ale vystoupil jsem z církve až před sčítáním lidu roku 1921. To už bylo po válce a zas o mnohou zkušenost více. Se mnou vystoupila žena a jedna holka do 14 let. Chlapec a holka byli již přes 14 let a nebyli doma. Jsou ve víře dosuť. - Tak už jsem psal o sobě na straně 85* a 109* a toto. To modlení jsem zapsal, aby jsme to nezapoměli.


Ediční poznámka:
Tento článek byl po neschválení obecním zastupitelstvem v kronice červeně přeškrtnut a stránka byla posléze vytržena. V pozdějším přepisu kroniky se již článek nevyskytoval. Prvopis kroniky si však kronikář schoval doma a přeškrtnutou vytrženou stránku opět vlepil.


Poznámka přepisovatele:
Neboť se zde autor dotýká otázek vždy platných a všeobecně lidských, dovoluje si přepisovatel učiniti tuto poznámku:
Je jen přirozené, že lidský duch za svého vývoje odroste z kolébky náboženství s jeho obřadnostmi, proklamacemi věr, snůškou legend a namnoze přetvářkou jeho činitelů.
Avšak v ideálním případě člověk náboženství přerůstá, když zjišťuje, že nebe a peklo, včetně Boha samotného, jsou v něm uvnitř na úrovni duše, kde je také sám zažívá.
Pokud se však člověk nesetká s někým, kdo by v něm dokázal impulsem svého ducha i jeho duši probuditi k vnitřnímu životu, i stává se, že člověk náboženství nepřerůstá, nýbrž z jeho kolébky vypadne jaksi na zem.