Vytisknout tuto stránku

Z kroniky Včelné díl I - Jak jsem poslouchal radio

Kronika Včelné, díl I., r. 1927

Jak jsem poslouchal radio

Dne 2 ledna mě vzkázal Emanuel Černý po moji ženě, abych si tedy přišel poslechnout to radio, od 10 hodin že začnou, že mě to slíbyl. Ovšem že jsem hned rád běžel. Prohlížím si milé radio a Černý vysvětluje a ladí. Napřed bude katolická mše ze smíchovského kostela. Hle, už zvoní. Posadil mě, narazil mi na hlavu sluchátka, a nyní bych měl mít uměleckou ruku, anebo aby mě aspoň můj revmatismus s tou pravou rukou stále neškubal, abych mohl to písmo také tak umělecky zde podat, jak jsem to slyšel. Sedíme tedy; já, hostitel a jeho paní a posloucháme zvuk zvonů, jako by to na stole pod svrchní deskou znělo. Teť zazvoní u sakristie a počne latinská zpívaná mše. Já ovšem latinsky nerozumím ani slova, ale bylo slyšet zřetelně všechno. Vzláště ten kněz mši sloužící, ten si byl dobře vědom, že mluví do rozhlasu. Hlas jeho pěkného barytonu se tak pěkně odrážel od klenby chrámové a tak to bylo bez nejmenší závady v pravdě umělecky podáno, že bych to byl poslouchal až dopoledne, ač jsem tomu nerozuměl. Z kůru to již tak jasně nezaznívalo. V 11 hodin byl konec a bylo oznámeno, že bude konzert na harfu, čelo a violu. Panečku, to byl požiteček. To byla hudba. To nebyli naši venkovští šumaři, to byli umělci. Ó je. Potom jsme slyšeli člena národního divadla zpívat, a zase Dvořákův konzert na dechové nástroje. To byly jiné tony vyluzuvané těmito nástroji, nežli tady slýcháme. Tak jsem tam seděl jako přikován a ani se mě odtuť nechtělo, když to bylo ukončeno a ještě bylo na konec přáno posluchačům dobrou chuť. Óch, tohle umění, jak už jsme daleko. V biografu vidíme obrazy bez mluvy a zde zase mluvu bez obrazů. Podaří-li se umění tyto dvě věci spojit dohromady, no, potom by to byl trumf umění; ale ne konec. Stále a stále bude nové pole činosti v umění. Tedy jen stále ku předu.