Z kroniky Včelné díl I - Pohřeb Jana Hrdiny a jiné pohřby

Kronika Včelné, díl I., r. 1930

Pohřeb Jana Hrdiny a jiné pohřby

Myslím, že bylo Janu Hrdinovi 72 let, když zemřel. To byla taková výrazná postava, tenhle hostinský Hrdina v Poříčí a žil tu od mladých let. Byl mlynářský dělník u fi. Bratří Zátků ve Březí, zde se oženil, měl 6 dětí, jeho žena dělala šenkýřku když on byl ve mlýně a obchod šel čile, vzlášť tenkrát, když se stavěla ta poříčská dráha. U Hrdinů v Poříčí byl vždycky čilý život. To bylo místo, kde se rodil všechen spolkový život v Poříčí. Hrdina, to byla moc známá osoba všem lidem. Tam sem býval také často. Kdež jsou ty časy, to už je dávno, dávno. Když se postavil rolnický družstevní mlýn v Poříčí, šel Hrdina tam, jako odborný znalec a zůstal tam až do smrti, t.j. od r. 1908, tedy 22 let. Sám si postavil na jeho hostinec poschodí, ve dvoře přistavěl byty a dobře mu to všechno šlo. Za války a po válce se „dělaly” peníze a tak Hrdina chudý zrovna nebyl. Aš jej zastihla smrt a 9 února měl pohřeb. Pane, to byl pohřeb. V Poříčí ještě nikdy katafalk vystaven nebyl, ale Hrdina měl katafalk, tam stáli čestnou stráž Sokolové, přijel pohřební vůz z města, no, zkrátka, byl to pohřeb vystrojený tak, jako to dělají bohatý lidi ve městě. Lidí na pohřbu bylo také dost. Kdo pak by se nešel podívat na tak pěkný pohřeb, vzláště když to byla osobnost tak všem známá. Stálo to všechno hodně peněz to víte, ale když byly tak dospělé děti, nechali udělat otci pěkný a drahý pohřeb, pohřeb takový, jaký v Poříčí ještě nebyl. Lidé se odvezou, když zemřou, v místním povoze, obyčejně na bryčce s koněm a zde byl pěkný pohřební vůz, k tomu lidi od pohřebního ústavu, no, všechno u nás nezvyklé, nové a jaksi svátečnější. Kněží z Boršova šli naproti a tak měl Jan Hrdina z Poříčí pohřeb, jaký poříčtí ještě nikdy neviděli. Spěte tedy sladce váš věčný spánek a sněte o tom, jak jsme bývali u vás veselí a bylo nám všem u vás dobře.

V Poříčí šli na pohřeb svému členu Sokolové a ve Včelné zase chodí na pohřeb svým členům hasiči. Tady ve Včelné zemřel počátkem dubna Vojtěch Völfl, pensista. Význam měl jen ten, že hodně pil, ale já píšu o jeho pohřbu proto, že jej vezli v autu. V docela pěkném pohřebním autu. On prý chtěl být pochován v Boršově a to prý musí převážet v autu, když do Boršova pohřbem nepatří. On měl být pohřben v Kamenném Újezdě, neboť do Boršova se pohřbívají jen poříčtí. Ale on měl v Boršově rodiče, proto že byl z Poříčí a chtěl tam také. To samé se stalo krátce před tím Lahodnýmu, ale ten hasiče na pohřbu neměl, jen to skleněné auto bylo to samé a také s ním jelo do Boršova. Tak se nyní ty „funusy” u nás modernizují. Když člověk nejede za celý svůj život autem, jede v něm aspoň po smrti.

Ještě jeden nezvyklý pohřeb byl ve Včelné. To umřel ku konci dubna mladý hoch v nemocnici, Frant. Hošek. V den pohřbu jej sem přivezli s pohřebním vozem, měl družičky, mládence, sportovní klub místní, no pěkný funus. Jen ten vůz byl u nás neobvyklý. Družičky a mládenci jsme tu už na pohřbu viděli, ale odvezl je vždy někdo z místa a nebo je nesli až do Újezda, ale ty pohřební vozy jsou novinka. To tu dříve nebylo. A letos je toho najednou moc. Hrdina, Lahodný, Völfl, Hošek. Možná že tu budeme mít po nějakém čase pohřební ústav samy. Bylo by to pohodlný. Takový ústav obstará všechno sám a člověk se nemusí starat o nic. Jen dáte tolik a tolik a máte všechno běhání a starání uspořeno. Dáte-li tak asi dvanáct set, už to tak může jít, totiž, máte-li je. Nemáte-li, tedy něco ušetříte, ale máte s tím plno starostí a běhání. Ale je to pěkný. V tom autu bych se chtěl vést aspoň po smrti také. Ale kdo vám to poví až já tu nebudu a nebudu to o sobě moct napsat, jako o vás zde.