Z kroniky Včelné díl I - Zaopatřování chudých

Kronika Včelné, díl I., r. 1930

Zaopatřování chudých

Aby se mohlo říci, že je u nás zaopatřování chudých moc špatné, to se říct nemůže. Proti jiným obcím, ač tahle naše ves je nemajetná, přece zde vždy obstojná péče o chudé byla, ač mnohdy úřady vynucená. A nebylo zde o chudé nikdy nouze; vzláště ve Včelné. Kde je hodně chudých lidí, tam se vždy najdou ještě chudší kteří pomoci potřebují a u chudých se pro ty chudší najde vždy soucit.

Byli tu už různí lidé na obci co tak pamatuji. Slepá bába, ta se k někomu dala kdo ji vzal levněji a as 60 zl. se na ni platilo ročně. Opuštěné dítě, to se dalo, kdo se jí udal. Jiní zas chodili na okolek. U každého byli den či dva, podle hodnoty majetku. Peníze byly vždy bolavou stránkou obce, proto že to šlo vždy jen z obecních přirážek a každý starosta dbal, aby nebyly veliké. Vždyť sám také platil. Po převratu se ovšem poměry nezlepšily. Koupil se ovšem ten domek od velkostatku, aby měli ti chudí kde bydlet, ale oni museli také jíst a to bylo řešení těžké. Zase tu byly ty peníze. To by se muselo platit deně asi 5 Kč. a na to obec neměla; tak se muselo zase počít s okolkem. Horší ale bylo, když dotyčná už chodit nemohla a starý Brabec jí pro to jídlo musel chodit. Buťto jídlo nebo 5 Kč. Na to mnozí vrčeli. Pokuť si pro to jídlo mohl dojít každý sám a tam se bez nošení najíst, tak to ušlo, ale tohle domů nošení bylo mrzuté pro nosiče i pro lidi. Takové případy jsme tu měli po válce tuším už tři.

Nejvíce obec v posledním čase natrápil Kadlec. Nemohl na nohy, v poslední čas ani na stranu a dost s ním v domku Brabec zkusil. Vždy byl nějaký čas v nemocnici a zase doma a tak po dlouhém čase ho jednou smrt z tohoto svízelného života vysvobodila. Obec mu ještě slušný pohřeb vystrojila. Byl svobodný, tak mu p. starosta s p. Homolkou obstarali mládence a družičky. Jiným ovšem také obec pohřeb vypravila nebo koupila rakev; to podle potřeby.

Tohodle nemajetného stáří kdyby nebylo. Jsou to většinou lidé pracující v zemědělství a nemohou si jmění našetřit a tak když už nemohou nic dělat, přijdou na obec. Pokuť to jde, chodí žebrotou jinam a když už ani to nejde, tak musí takhle obec. Také ze Včelné chodí po okolí žebrotou hodně lidí. Lidé když se ptají odkuť je, řeknou. Nejste z Borů? (ze Včelné.) To už je tak příslovečné. Nyní těmto chudým zákon trochu pomohl, že dostávají těch 550 Kč. ročně, ale žebrat musí chodit ještě k tomu. A víte kolik takových chudých jenom ve Včelné je? Řekl mě p. Homolka, že je jich zde 40 a že na to musí obec doplácet 2 tisíce ročně. Je to málo co dostávají, ale i to málo je moc dobré. Jsou zde také staří přes 70, ano i přes 80 let a nikdo je na stáří nechce. A přec je živobytí, až to nemohou lidé prodat a takový zas nemá zač by si to koupil a tak všechno vázne. Ten by rád prodal, nemůže, onen by rád koupil, také nemůže. Ale kam jsem se to dostal? Píši přec o zaopatřování chudých a to je míněno naší obcí. Až budou brát dělníci také svou pensi a ti mladí a mladší se toho dočkají, potom také ubude obci mnoho starostí a nepříjemností. Nebude to však úplné. Takové lidi jako jsem na př. já, jsem obuvník, u nikoho nepracuji, na pensi neplatím a také nebudu nic brát. A jmění také nemám. Ech, darmo na to pomyslit, aby se hořkost nerozlila. A nejsem jen já, je nás víc nežli se myslí a tak bude mít obec ještě dlouho starosti co s nimi? Pensíčko sebe menší, je přece jen pensíčko. A u nás je těch lidí co něco béřou hodně; skoro v každém baráčku, řekl mě listonoš. Ti už mohou jistěji našlápnout na své nohy. Takové je tedy naše zaopatřování chudých. Obec může dát byt zdarma a to jen v nejhorším případě, připlácí 50 Kč. na jednoho přestárlého a ostatní si musí sehnat sám. To dá ještě práce, než-li budou moci nýt pro stáří a invalidu zaopatřeni všichni. Pak si teprv obec oddechne.