Z kroniky Včelné díl I - Z hospodářského života

Kronika Včelné, díl I., r. 1932

Z hospodářského života

Nyní po té rozluce nám tedy moc pozemků nezbylo, to víte, nějakých těch 59 ha na tak velkou obec je málo. V Poříčí jim zbylo 180 ha. Z toho má velkostatek sám as 115 ha, ale přece zbyl poříčským chalupníkům větší kus půdy než-li nám tady. Po odečtení velkostatku mají ještě 65 ha. ač je jich tam na počet méně a 65 je více než 59. Tady je ovšem polí také více, ale nepatří to sem. Tuhle ku Čtyřem chalupám zabíhá boršovský pozemek. Oni boršovští to sice sami už dávno neužívají, oni to prodali, ale je to na jejich katastru a tak poplatky z toho plynou do Boršova. To samé máme s obcí plavskou a z části újezdeckou. Vždyť celý Komendovec u kapličky patří do Plava, ač je tady zrovna u huby, ale patří do Plava. Je to ovšem na první pohled hloupé, ale dělejte. Máme majetkoprávní řád a tu je potom těžko se vyznat. Jdete po cestě ku Čtyřem chalupám a v pravo ty čtyři (nyní už pět) patří do Včelné, tahle vlevo patří do Plava a ta druhá pod ní patří do Boršova. Majetkoprávní poměry je však těžko měnit, to jsme viděli při té naší rozluce, ale takhle to být pořád nemůže. Ten který přijde později, chce být také živ. Boršov a Plavo jsou staré vesnice, všechnu půdu okolo zdejšího velkostatku zabrali, a my když jsme vznikli s tou naší vesnicí později, tak už se na nás půdy nedostalo. Abychom měli té půdy také více, tak brzy po rozluce žádala naše obec, aby ty boršovské a plavské pozemky připadly ku Včelné, když na ní zbyl tak malý kus pozemku, aby jsme se měli také o co opřít, proto že jiné příjmy pro obec jsou moc proměnlivé. Tak nám tedy pořídil architekt p. Matias plánek těch pozemků co žádáme (stál prý 500 Kč.) a postoupeno úřadům ku provedení. Myslíte že to jde tak snadno? Jo, pane, to nejde hned. Už za tím lidé jeli do Prahy to osobně urgovat, ale co je to platný, ono to potřebuje čas, než se to uleží. Také to jednání se stranamy není lehké. Rozumí se, že dosavadní držitelé se toho nechtějí tak snadno vzdát, neboť přirážky plynou z toho k nim do obecní pokladny a nabývatelé, někteří jednotlivci se také brání, aby to jejich pole nepřipadlo sem, tam že platí přirážky menší, ač tomu tak není. Byly o této věci už také schůze a různé to štvaní. O tom všem budu psát někdy zase později, až jak s tím v celku pochodíme. Možná že to bude už brzy, a nebo dlouho. Kdož ví. Nyní vlastní pozemky u nás jen ty čísla předválečná do 74 č. a ty také vlastní nějaké to polní nářadí, potah a stodolu. Největším tím „sedlákem” u nás býval Kalkuš. Starý byl rozený sedlák, ale mladý ten je víc obchodník a kousky pole už na stavby odprodal. Snad jich má ještě nejvíc a také má největší stodolu. Oni jsou totiž tady také lidé, kteří mají kousek pole, ale nemají svůj potah, ani stodolu. To bývá o žních schonu. Kdo má kobylu a vůz, jenže ty jsou tu jen asi dva, tak se jezdí a většinou ke Kalkušum, proto že má velkou stodolu. Někteří si to svezou vlastnoručně, ale nastává chvat s výmlatem. Kalkuš chce třeba také svážet a tu se musí ostatní činit aby mu udělali místo. Někdo to mlátí den, někdo o půl dne méně či zase více a někdo to vymlátí strojem. Je tam ten motůrek na tu elektriku a to to potom jde jak s elektrikou. Ti staří, konservnatější to však mají radši cepama, vzlášť když je žito dlouhé, je rovná sláma a ta je lepší. Těm, kdo nemá svůj potah a stodolu, tomu to přichází draho. Vzdělávání pozemku cizím potahem, to „holt” je „radost”. A v té době se schání ženské na mlácení. Na žně a na mlácení je pro takové které to umí a které chtí, je pro ně častý výdělek. Platu mají 12 Kč. denně a svačiny. Kdo dává lepčí svačiny, tak k němu radši chodí. Jo, jo; my jsme tu sedláci, jenže malý.