Z kroniky Včelné díl I - Mizející staré zvyky

Kronika Včelné, díl I., r. 1933

Mizející staré zvyky

Tak nám pěkně před našimi zraky mizí jeden starý zvyk za druhým a ustupuje nazírání novému, dle doby času. Dříve když se někdo ženil, tak to bylo vždy dopoledne v kostele. Potom se zašlo v Újezdě do hospody, tam si popili, zatančili a odpoledne přišli nebo přijeli domů k obědu. Nějaká hudba, nejčastěji harmonika jim k tomu hrála a buťto se šlo do hospody, nebo zůstali doma.

Dnes už je to jiné. Lidí když už se někdo žení a má do toho odvahu, tak se obyčejně žení odpoledne. U církve československé to začali a teť byla už druhá také v Újezdě. Nyní si každý najme nějaké to autíčko, dojede si do města či do Újezda, odbude oddavky a jede domů. Nějaká ta hostina je vždycky; podle toho, jak je napěchovaná portmonka.

I úřední svatby se již konají a žádný se nad tím nehorší. Nyní jsou někteří jen tak bez oddavek, a také to jde. Nu, je s ním, řekne se; anebo je u ní. Žijeme v nové době a ta poráží staré zvyky.

S těmy pohřby je to také tak. Většinou se nyní vezou v pohřebním autu. Některý je odpoledne, některý také dopoledne, některý je katolický, některý zas československý a do země přijdou všichni, proto že se spálit v blízkém krematoriu v Č. Budějovicích ještě nenechal od nás nikdo. V tom tedy máme nyní větší různost. Za to v odívání je větší sjednocenost. Mládí, ti se odívají všichni stejně podle města. Prosím vás, jaká pak v tom nyní může být různost. Baťa prodává boty všem stejně, šaty jsou také stejné a všechno se dostane hotové. Jen těla nejsou stejné. Ty drobné postavy mezi pracující třídou nejsou moc moderní a těžko si hotový oblek kupují. Ale dělat si ho nechat,m to už dnes nejde. Švec už dávno míru nebere, krejčí doklepává, vlastně dopíchává a švadlena také. Ani truhlář míru na rakev nebere. Všechno je k dostání již hotové. Jen peníze.