Z kroniky Včelné díl I - Vojáci z fronty domů

Kronika Včelné, díl I., r. 1918

Vojáci z fronty domů

Za těch půl páta roku, co válka trvala, jsme viděly, jak se vše zdravé vozí nahoru, pryč od nás a nyní čekáme sem dolů, k nám, naše vojáky; nejen nemocné, zmrzačené jako za války, ale nyní čekáme všeckny. Železné koleje určují směr našeho života. Vlakem vztáváme i leháme. Čekáme na nádraží, před nádražím, venku po hrázi, všude. Čekáme hodinu, dvě, třeba do půlnoci na naše vojáky. A dočkali jsme se. Hle, uš jedou. První vlak s vojáky, s našimi českými vojáky vjíždí do nádraží. Vlak ověnčen, vyzdoben, vše napjaté v očekávání prvního doteku - Na zdaaaaaarrrrr! Toto nekonečné Na zdar jest prvním slovem, které bylo mezi vojáky a obecenstvem vyměněno. Ženy hledají své, ptají se po nich. Na vojácích zříti radost po přestálém utrpení.

Nyní si navykáme hleděti na vlaky opačně. Dříve vozili plné vlaky nahoru, ze země, nyní vozí naše milé sem dolů do naší Českosl. Republiky.

Tak to jde nyní stále. Lidé chodí k vlakům stále, stále se s vojáky vítají, chodí tam také děti které na vojácích loudí cigarety, potraviny a všeliké jiné věci. Děti to ovšem odkoukaly od velkých lidí, kteří spůsobem málo čestným využívaly situace ve svůj prospěch. Tak se pomalu vítání zvrhá v žebrání. Trapný pohled. Jaká to zkličující myšlenka pro naše vojíny a jaký je to políček naší hrdosti a lidské důstojnosti. Špatná naše mravní perspektiva.