Z kroniky Včelné díl II - 15. březen r. 1939

Kronika Včelné, díl II., r. 1939

15. březen r. 1939

Den před tím stál jsem chvilku tady u trafiky a Dvořák mě povídal. Na Bukovci je německých vojáků a táhnou sem; zítra tu budou. Ale jdi, povídám, co by tu dělali? Nu jistě, povídá, budeš vidět a jistě, viděli jsme. Vlastně jsme ani moc neviděli, proto že byla ten den velká zima a taková sněhová chumelenice jako kdyby se všichni čerti ženili a nebo se utrhli ze řetězu jestli jsou přivázaný. Byl to hotový soudný den, to už snad o tom soudným dnu to nebude horší a v tom nečase, byly asi dvě hodiny odpoledne, táhli po silnici první řady a zpívali. My právě u silnice nebydlíme, tak žena a syn běželi ze zvědavosti k silnici se podívat a za chvilku přišli zapadaný sněhem jako sněhuláci. Žádný prý na silnici kromě vojáků není. Lidé se koukají na ten nezvyklý výjev z okna a v každém je malá dušička, co se bude dít. Vojáci táhli jako do boje, připraveni a ozbrojeni až strach. Táhli na Č. Budějovice a naši vesnicí po silnici ovšem museli projít a project. Můj ty smutku, tu toho bylo. Za pěšími táhlo vozatajstvo, všechno motorizovaný, vozy, kanóny, tanky, no všechno co sebou vojáci vezou do boje. A všechno pod sněhem. Být to ve válce, ani by je pro sníh a chumelenici nebylo vidět. Ale kde pak už v ten čas byla od nás válka, na tu už nemohlo být ani pomyšlení a tak sem němečtí vojáci přišli v klidu a pokoji. No jo, co jsme měli dělat, přece jsme je nemohli vyhánět, když sem chtěli jít a my jsme byli na to slabí, abychom jim mohli říct nechoďte sem. Silnějšímu se muselo dát i právo. Co je to platný, už jsou tu a musíme se s tím smířit a zvyknout si, jinak to nejde.

Tenkrát ta silnice něco zkusila. Ty vozy jezdili až do večera, a potom až do rána a ještě dlouho potom. Byly slyšet celé noci.

Za týden jsme viděli ty vozy jezdit zpátky. Všechny naše vozy a zbraně se vozily pryč. A trvalo to několik dní a nocí, než ten ruch po silnici ustal, ale načisto neustal ještě dlouho. Když začaly ty vozy jezdit zpět, byl jsem také chvilku u silnice a koukal na ten ruch s vozy všeho druhu a tady soused povídá. To je škoda že dou pryč; byli by tu zavedli pořádek, byly by větší platy a proč asi jdou pryč divil se, on jako Němec by to těžce nesl kdyby odešli. Potom se ovšem vysvětlilo, že se to vyklizuje naše zbraň, zásoby a všechny ty věci s tím související. Byla to podívaná pro nás trapná, ale Němci měli radost, ale těch je tu maloučko. Na té silnici jsme viděli všechno, co se děje. Vloni jsme viděli ty dvě mobilizace, odvody koní a to stěhování národa, letos zase ten vpád německého vojska a zabírání země. Potom to odvážení našich zbraní a zásob, no ta silnice za ty dva roky musela podstoupit zkoušku své trvanlivosti. Ale vydržela to všechno. Všechny ty těžké vozy s náklady po ní přejely sem a tam a silnice se neporušila. Ten asfaldový povlak je dobrý, ten vydrží všechno. Nyní k jaru jsem byl u silnice často. Tuhle šla jedna paní okolo a povídá tak mezi jiným. A mě je to jedno, kdo to bude mít, jen když se budu mít dobře. Já jsem Češka a tou zůstanu a (otočila se již v chůzi) oni žerou všichni, může tu být ten nebo ten. No, moc se nám ta její řeč nelíbila, ale to byl její názor na tuto věc. To žraní a vyžírání u těch koryt bylo zakořeněno v lidu moc hluboko. To se vracelo v různých variacích a při častých příležitostech. Sami žerou a na nás se v……, jen když jsme jim tam pomohli, ke korytum, a teť třeba chcípněte. A vidíte, Němci tohle to ví, že všechna láska k vedoucím a k vlasti prochází žaludkem a proto se za nimi lidé hrnou. Kdo dá najíst a peníze do ruky, toho lid je. A mnoho těchto příčin, co se odehrávají, měly příčinu z toho bodu, ale o tom ještě bude dále nějaká řeč. Nic se zatím nestalo, než že jsou Říští Němci už tady.