Z kroniky Včelné díl III - Báseň ze zájezdu žen

Kronika Včelné, díl III., r. 1959

Báseň ze zájezdu žen

Ze zájezdu Výb. žen ze Včelné

Sešly se tu na výboru, všechny moudré hlavy
radily se o zájezdu, ty Včelenské mámy,
Záhy ráno vyjedeme, dokud venku chlad,
Konopiště nejdřív vezmem, potom pražský hrad.

Až si Prahu prohledneme, do Lidic si zajedem,
předseda zamnul si ruce, řekl a teď domů jdem,
Diskuse se vede hlučná, na ulici v obchodě,
kolik bude státi cesta, kdy a jak se pojede.

Uběhlo to do neděle, při tom všem povídání,
ve 3 na Včelné stávají, ti co jedou dnes s námi.
Auto stojí připravené, šofér oči přivřené,
dlouho čekat nemůžeme, ve 4 se pojede.

Předsedkyně výboru žen, s ní Marcela Olinka,
předseda M.N.V. a Lojda, i Bláhů bábrlinka.
Auto se již zaplňuje, z hora z dola přichází
je nás tady 38, máma Roberšínerů schází.

Než kozičku obsloužila, proviant nachystala,
a teď letí jak aroplán, by zmeškání dohnala.
Dvéře šofer již uzavřel, motor zabral z hluboka,
tichým krajem rozléhá se Fišerova muzika.

U kraje se zastavuje, učitelka jak myška,
do autobusu teď vběhla, šofer uzavřel dvířka.
Zpívalo se, povídalo, potom jedlo pilo,
v lesíčku se zastavilo, všem se ulevilo.

Jaké písničky dovedou, ty Včelenské mámy,
pěkně přátelsky se baví, i žaludek tráví,
Néní nuda partajnictví, jedna velká rodina,
jen jedna duše sklíčená, na uzené vzpomíná.

Její pusa nezahálí, jazyk se olizuje,
tam kam láska najde cestu, lačný se nasycuje.
Konopiště poskytuje, očím pastvu skvělou,
průvodci nám vykládají, historii celou.

Po hodině opouštíme Konopištský hrad,
pro omezenost časovou, minem růží sad.
Ku Praze se již blížíme, nálada se zvyšuje,
vždyť tu naší zlatou Prahu, každý z duše miluje.

Ale běda co se stalo, právě v pravé poledne,
U Orloje když stojíme, čtveřice si odběhne.
Roztoulané 4 ovce, ke Hradu se braly,
že se nesmí odcházeti, na to nic nedbaly.

Prohlédli jsme si radnici, i Loretu celou,
ženy trochu ůzkostlivé, divné řeči vedou.
Jak nás najdou, co teď bude, když peníze nemají,
proč se odtrhli od stáda, ať teď za to pikají.

Ku Hradu když jsme přijeli, zdaleka nám mávaly,
tedy zbytečné ty strachy, a všechny ty dohady.
Potom se nás již držely, až do konce věru,
trhati se od skupiny nemá žádnou cenu.

Hradním nádvořím jsme prošli, s průvodkyní svěží,
a zas k Lidicům autobus, jako střela běží.
Trochu ůnava a horko, v pohostinské místnosti,
dostali jsme pohoštění, i pití dle líbosti.

Předseda šel vyhledati, jednu ženu Lidickou,
která dojemnými slovy, vylíčila hrůzu zlou,
jež ten klidný lidický lid, v jícen pekla uvrhla,
když ze zisku česká ůsta, zrádně podvedla.

Muži byli postříleni, ženy v tábor vrženi,
a ty jejich malé děti v plynu zas usmrceny.
Jen co rasou obšťastněni, blond, s modrýma očima
do Německa odvezeni, pirátskýma kočíma.

Ženy lecos uslyšely, nevěřily tomu přece,
když se domů navrátily, vydechli si všechny těžce.
Tam kde domy jejich stály, obilí se vlní,
zdá se jak když gestapáka, bota tady duní.

Slza v oku zaleskne se, tichý povzdech jen,
dnes to všem již jen připadá, jako smutný sen.
Nový život se tu rodí, jak by z mrtvých vstání,
ale když tím krajem jdete, slyšet jak by lkání.

Hluboká to bolest byla, rána ještě krvácí,
na vztýčeném velkém kříži, koruna se kymácí.
Nikdy nelze zapomenout, na ty hoře muka,
srdce trýzní je sklíčené, a bolestí puká.

Minulost nám tu žaluje, odsuzuje vrahy,
kteří ve vášni a zlobě, ves vypálit dali.
Nové Lidice zas stojí, a hlásají do světa,
že jen tam se šťastně žije, kde květ míru rozkvétá.

Autobus nás očekává u musea dole zas,
každý osudem tím sklíčen, tiše usedá naráz.
Slapská přehrada na řadě, rychtář v mapy hledí,
samé dohady to pouze, správný směr se neví.

Nahoru a zase dolu, zatáčka a jízda zpět,
vypadá to jako, bychom chtěli obejeti svět.
Konečně správný směr máme, srdce nám všem plesá,
když jsme jeli přes Veselí, chlad již táhl z lesa.

Šťastně zakončil náš zájezd, všem se jistě líbil,
předseda ho opakovat v příštím roce slíbil.
Bez nehody v 10 hodin, na Včelné jsme zpět,
tam kde trošíčku je lásky, jak je krásný svět.

-------- . --------

Ve tmu kraj je ponořený, v tichu dřímá tiše,
jen jeden tramp ještě nespí, a dojmy si píše.
Neuměle, přec pravdivě, podává své sdělení,
jak to bylo na zájezdě, vám občané milení.


Poznámka kronikáře

Toto je složeno s. učitelkou Cihlářovou na zájezdu výboru žen ze Včelné dne 26./VII.1959.