Z kroniky Včelné díl III - Báseň o zájezdu Baráčníků

Kronika Včelné, díl III., r. 1960

Báseň o zájezdu Baráčníků

Putování českou zemí pro budoucí pokolení konané 1960

Pěkně rychtář vykreslil, plánek na nástěnku,
a šestého srpna, přived i manželku.
Již červený autobus, před Babků přijíždí,
a šafářka v svojí tašku, starostlivě nahlíží.

Pan tatínek dnes v kloboučku, měkký úsměv v tváři,
vedle teta Zasadilka, radostí jen září.
Fišerova kapela si, v čelné místo sedá,
rychtář ještě pro dvě ženy vhodné místo hledá.

Ani mapky nezapoměl, vzíti si v tom spěchu,
že to s mámou doháněly, poznat je na dechu.
Nežli kynul řidičovy, aby se už jelo,
velmi vřelé přivítání, z úst jeho vyznělo.

Drobonký déšť poránu, jemně padá k zemi,
pomalu je čtvrt na šest, abychom vyjeli.
Autobus se rozjíždí, sobota je dnes,
za chvíli již mizí zrakům, ta Včelenská ves.

Muzika nám cestou hraje, chvíli se zas zpívá,
mnohá teta v rozespání, pokradmu si zívá.
Chýnovem když projíždíme, šafářky se zmocnil hlad,
podejte mi mojí tašku, musím trochu posnídat.

Zamítavé vyšlo gesto, ať se trochu zapírá,
"Lidičky, já padnu hladem, žaludek se mi svírá."
Soucit obměkčil nás přece, tašku jsme jí dali,
nebudem jí déle mučit, ať se trochu nají.

Lidé to jste neviděli, takového jedlíka,
chleba sice malé kousky, ale velké buřtíka.
Zasadilů táta s mámou, lízátkem se baví,
tetička Klenků tvarůžek, prý se po něm tráví.

A tak všechny nakazila, hladem jedna žena,
autobudem teď probíhá, zažívací směna.
Cesta rychle ubíhá nám, v smíchu, povídání,
autobus se dneska činí, jak střela uhání.

Zastavuje v Kutné hoře, právě je půl desáté,
rychtářův hlas připomíná, že se mi netouláte.
Průvodkyně do mincovny, dvě výpravy uvádí,
jak se zde groše razily, velmi pěkně vyprávý.

I do kostnice jsme zašli, trochu se nám tajil dech,
tetička Klenků se děsí, a začíná jíti zpět.
Zde si člověk uvědomí, jak život náš končí,
průvodce když vše pověděl, dojemně se loučí.

Poobědvali jsme potom, a zas se jelo dál,
oblohu černý mrak zastřel, inu Petr málo přál.
Nic nám to však nevadilo, střecha byla nad hlavou,
jen několik hlav skloněno, je cestovní únavou.

Zastavujem u Bělidla, v Babiččině Údolí,
babičku nám i s vnoučaty, jeví pomník bronzový.
Prohlídka je i s výkladem, och, jak se to poslouchá,
pokleknouti v tato místa, v ůctě duše ponouká.

I v zámečku jsme byli, kde babičku hostili,
ve mlýně, kde krásné chvilky, Prošků děti prožili.
Loučíme se s tebou ženo, ty světice národa,
navždy v duši uchystaná, bude tvoje podoba.

V cestě se zas pokračuje, v plánu Hronov máme,
zde našemu Jiráskovi, patřičný hold vzdáme.
U chaloubky již stojíme, kde se zrodil Velký syn,
který naši českou zemi, svými díly proslavil.

S průvodcem pak putujem, ku hrobu myslitele,
Jirásku zde Baráčníci, věrní Tvoji ctitele.
Únava již přemáhá nás, tělo potřebuje klid,
pro dnes bylo dosti dojmů, proto budeme končit.

Trochu sklamání nastalo, když nám bylo zděleno,
že je všech čtyřicet lůžek, v sále již připraveno.
Ale rozum přec zvítězil, nedáme si vzíti klid,
každý do jídelny chvátá, dobrou večeři požít.

Zábava se rozvinula, v družné povídání,
néní ani pomyšlení, že by se šlo ku spaní.
V jednu teprv zmlkly hlasy, spánek oči klíží,
ten co více sobě popřál, cítí v nohou tíži.

Vstávání proběhlo v klidu, i snídaně čile,
musíme si pospíšiti, čas uhnal již míle.
V autobus zas nasedáme, Adršpach je dnes náš cíl,
řídič stíženou má činnost, aby nás nevyklopil.

Šťastně dojel, díky bohu, bez nehody v skalní hrad,
rychtář opouští nás chvíli, šel průvodce obstarat.
Jsme všichní jak u vidění, skalním městem v pochodu,
180 pak schodů, kdo by toužil na vodu.

Náš průvodce švarný chlapík, zpříjemňuje stoupání,
dobře se nám všem poslouchá, tak vtipné přirovnání.
Na pramici pěkný pohled, projížďka nám skytá,
chaloubka tam pro milence, dole voda stříká.

Chůze dolu podklesává, sesláblé nám nohy,
učitelky pád byl přece, ale bez pohromy.
Ozvěnou jsme zakončili, provoláním zdaru,
pomalu se vzdalujeme, od skalního hradu.

V Jičíně jsme obědvali, a po chvilce oddechu,
v autobus zas nasedali, jeli si pro potěchu.
Do Poděbrad, našich lázní, srdíčko si uklidnit,
trochu parády tam shlédnout, vodičkou se posilnit.

Domů na zpáteční cestě, přes Prahu jsme jeli,
v 9 hodin naší Včelnou, před sebou jsme měli.
Šero již se rozprostřelo, po té klidné vesničce,
ruku tiskne v pousmání, soused milé tetičce.

To se nám to vydařilo, v temnu zní všech hlas,
jestli roka se dočkáme, pojedeme zas.
Starostlivý náš rychtáři, jistě radost máte,
a s úsměvem, dneska na rtech, jistě usínáte.


Poznámka kronikáře:

To složila soudr. učitelka Cihlářová, ze zájezdu. Zájezd byl uspořádán obcí Baráčnickou, pro všechny občany, aniž by byli členi Baráčnictva. Vedoucím byl rychtář s. Lojda František, zájezd se vydařil, na čemž měl zásluhu právě s. Lojda. Soudružka učitelka tento zájezd popisuje básní.