Z kroniky Včelné díl III - O roku 1945 a 1948

Kronika Včelné, díl III., r. 1960

O roku 1945 a 1948

Jelikož se na M.N.V. r. 1951 stratili dvě knihy (kroniky) a nemohou se najíti, chci se vrátit zpět do r. 1945, do roku prožité hrůzy a utrpení našich občanů a do roku našeho osvobození. Je třeba znovu osvěžit naší paměť, není možné a nesmíme z naší paměti vypustit příchod našich slavných, statečných a milých osvoboditelů. Válka se chýlila ku konci, fašisté mleli z posledního, po vesnicích byly vylepovány plagáty proti rudé armádě a proti Stalínovi. Na plagátech byla ruka s drápy sevřená v pěst a bylo tam napsáno „Uchvátí-li tě zhyneš”. Tak nás strašili, to co sami prováděli, vraždili a vypalovali celé vesnice, to sváděli na rudou armádu. Ale naši lidé tomu nevřili, rudé armády se nebáli, naopak všichní příchod rudé armády toužebně očekávali.

Ještě ku konci února, o čemž se musím také zmínit, 25.II.1945 byl našimi bývalými spojenci podniknut nálet na Včelenské nádraží, na vlak, byla prostřílena lokomotiva. 23. a 24.III. Američané bombardovali Čes. Budějovice, a v předvečer války, kdy už každý laik věděl, že už válka musí každým dnem skončit, byly Budějovice americkými bombardéry rozbity, bylo rozbito nádraží, Pětidomí, Suché Vrbno, Linecké předměstí. 25.III. byl nálet na nádraží v Boršově a 26.III. na vlak na Včelenské nádraží. Byla bombardována Praha, Plzeň a mnohá města u nás, zbytečně. Američané počítali, že bude u nás zase taková buržoásní republika jako před válkou, že u nás všechno rozbijou, a pak nám to budou za drahé peníze dodávat. Ale kšeftaři se přepočítali, ono se to nepodařilo. Dne 25.IV. byl zastaven provoz pro civilní obyvatelstvo na dráze, to už jen fašisté potřebovali vlaky na vyrabované továrny a byty, z tabákové továrny odlifrovali všechen tabák, kolik dní to bylo nakládáno u plynárny do vagonů. Doba byla napjatá, čekali jsme každý den převrat. Do práce již žádný nechodil, zůstáváme doma. Čekáme, až naši tyrani budou uhánět.

Dne 5. května povstala v Praze revoluce. Praha vedla těžký boj proti fašistickým okupantům. Dne 5. května jsme zaslechly z Pražského rozhlasu volání do zbraně a o pomoc. Ten den byla znovu vyhlášena Č.S.R. Byly strhávány všude německé nápisy, a začal pracovat revoluční národní výbor. Ještě se musím zmínit, účastníka Pražské revoluce máme na Včelné, je to poručík v záloze s. Lojda František, který byl při dobývání rozhlasu těžce zraněn průstřelem plic.

V domku p. Babky Františka byla odbočka gestapa, kde byly vyvěšeny vlajky s hákovým křížem, ty byly s. Kocinou, předsedou Rev. nár. výboru, s. Vávrou Jos., p. Jílkem strženy, fašisté však tyto 3 občany zatkli jako rukojmí a drželi je v zajetí až do jejich útěku. Při strhávání německých tabulek na hlavní ulici byl velitel fašistů dle dohadů lidí jednou ženou upozorněn, přitáhl s ozbrojenou četou samopaly, a vyzval občany, bylo to u Kalkušů, aby se rozešli domů, nebo že nechá střílet, vojáci měli samopaly připravené k palbě, tudíž lidé bezbraní se rozešli, ale ne na dlouho. Po 5. květnu přijeli s jedním autem američané, nepamatuji se již který den, žádného si ani nevšímli, projeli asi někam do Rožnova a zpět a víc jsme je neviděli. Až 8. května ve 4 h. odpoledne přijeli naši toužebně očekávaní osvoboditelé, na které jsme čekali celou tu dobu trvání tak zlé války, kde byly naši lidé vražděni doma, v koncentračních táborech, v plynových komorách, a hromadně stříleni celé vesnice.

Bylo to přivítání radostné, přátelské, oni prodělali dlouhou cestu, až od Berlína, Když se s. Stalin dozvěděl, že je v Československu zle, dal ihned rozkaz Praze na pomoc; A oni přijeli, utrmácení, zaprášení, nevyspalí a fašisté před ními utíkali jako stádo zajíců. V neděli 9. května 1945 dopoledne jsme šli vítat do Čes. Budějovic slavnou rudou armádu. Budějovice byly ten den v slavnostním hávu, snad ani jeden člověk nebyl doma; To bylo radosti, takové shledání, tak přátelské, jsme ještě nikdy nezažíli. V naší obci se rudá armáda ubytovala v lese a než si postavili zemljanky, bydleli po domech, každá rodina měla svého vojáčka i více podle možnosti. Rudoarmějci byli s námi jako rodní bratří, chovali malé děti, vozili je v autech, a s takovou láskou se na ně dívali, jako by byly jejich.

Němci při útěku všechno odhazovali, koně schvátili a nechávali je stát, a měli z rudé armády ohromný strach, snad se báli odplaty. Rudoarmějci nikomu neublížili, naopak ta se s lidmi spřátelili, že snad ani jedna rodina nebyla bez svého sovětského přítele. Oni němcům, které měli v zajetí a pracovali tu s ními na zemljankách neublížili, nechali je odpočinout, dávali jím zakouřit.

V lese naproti ulici „generála Sokolovského” postavili letní kino, podium pro tanec kde předváděli tance, při hře na garmošky (harmoniky), a bránu která byla po jejich odchodu přemístěna na sportovní hříště. Do kina jsme museli chodit s ními, když tam přišel náš občan a místa k sedění byla plná, tu ihned chlapci vstali a dělali mi místo, a sami stáli. Tady byla nouze o všechno živobytí, rudoarmějci dávali lidem cukr, kávu, sůl, omastek, maso, tabák, skrátka všechno co měli. Koně které tu nechali fašisté i některé jejich koně, poráželi pro lidi, snědlo se tu za tu dobu na 40 koní. Zemljanky měli krásně zhotoveny i kino, jen je škoda, že to nezůstalo tak. Ale bylo to dřevěné, nemělo to dlouhé trvání, tak se to muselo uklidit, dříví se rozprodalo, a zařízení roznesli naši lidé. Tady jsme poznali, jací jsou sovětští lidé pracovití. Ráno ve 4 hodiny již bylo z lesa slyšet, jak pracují na zemljankách a večer v 23 ještě se při světle klepalo. Jakmile byly zemljanky hotové, museli se do nich nastěhovat, žádný neměl bydleti v domácnostech. Bylo veselo na Včelné, celý den bylo slyšet veselé sovětské písně a lidé se cítili jistí a šťastní.

V lese upravili pěkné chodníky, pěkné okrasy, pěticípé hvězdy, kladivo a srp, a různé takové okrasy s kamínků. Bydlel na Včelné podplukovník Jurij Pantělejmovič Kondratěnko, kterému byl naším revolučním Národním výborem udělen „Diplom čestného občanství” jako čestnému občanu obce Včelné. Ještě při osvobozování naší vlasti hodně těch milých hochů zaplatilo naší svobodu svým životem. Byly u nás dvě divise, jedna se později přemístila na Hlubokou a koncem října jsme se rozloučili s ostatními, neboť se dali na pochod k domovu. Neradi jsme se s ními rozloučili, a nikdy na ně nezapomenem. Našli se u nás bohužel také lidé, kteří na rudou armádu ukazovali, že tu rozbili nějaký plot neb požali pro koně někomu jetel, ale to byli lidé, kteří vojnu neprodělali a nevěděli co je to voják.

To jsem napsal na ukončení roku, ve kterém jsme oslavili 15. výročí našeho osvobození a před 40. výročím založení strany K.S.Č. pro oživení naší paměti, na slavnou rudou armádu.

Po odchodu rudé armády se všechno z lesa odklidilo a les zůstal pustý jako džungle, všechno smetí se ze vsi stěhovalo do vykopaných jam po zemljankách. Když se tyto jámy zaplnily, což trvalo hodně dlouho, neboť jich bylo v lese moc, byl les okrašlován různými odpadky, okolo celé Včelné. To byla a je do dnes jedna špatná stránky našich občanů. Byly vyhraženy 3 místa, kam se má odpad dávat, ale nebylo možno tomuto zlořádu zabránit.

Po odchodu rudé armády nastali znovu boje, léta přesvědčování a práce. Dnes již je všechno jiné, tenkrát byl lid jednotný, jen než se přehnala přes nás ta nejhorší bouře, po ní začali politické nesváry. Předáci pravicových stran chtěli udělat zase republiku kapitalistickou, a tak házeli ve svých časopisech mezi lid kde jakou špínu, kterou si vymysleli na komunistickou stranu československa. V jejich časopisech nebylo nic než samé štvaní, ale nebylo jím to nic platné. V prvních volbách v r. 1946 měla strana komunistická nadpoloviční většinu, a jako předseda vlády byl zvolen s. Klement Gottwald, který udělal reakci čáru přes jejich nekalé plány. Tyto boje trvaly až do roku 1948. Bylo hnus číst kapitalistické plátky, samé štvaní a nadávky. V roce 1948, 25. února s. Gottwald zmařil jejich plány a choutky na vykořisťování pracujících. Moc ve státě převzali pracující a reakcionáři utíkali za hranice, aby tam proti naší lidově demokratické republice kuli pikle a prováděli špionáže, a jejich staré řemeslo, štvaní cizím rozhlasem „svobodnou evropou” a „hlasem ameriky”. Ale byla marná jejich námaha, lid se u nás sjednotil pod jeden prapor naší strany a pod prapor „Národní fronty”. Nastalo budování našeho státu, uskutečňovali se vymoženosti pro pracující lid, které byly reakcí stále odkládány a zdržovány, jako tomu bylo s národním pojištěním, se zestátněním bank a závodů a tak dále.

Budování začalo i v naší vesnici, byly to opravy komunikací, stavba Kultůrního domu, přestavba mateřské školky, přestavba požárního skladiště, zřízení vodní nádrže a stavba sportovního stadionu. V dnešní době již lidé jinak pohlíží na náš socialistický režím a na stranu K.S.Č., dnes již vidí práci strany pro lid a straně věří.

Mnoho se u nás změnilo po odchodu rudé armády. To co se změnilo v naší obci je zásluhou našich obětavých občanů, kteří ještě mimo své zaměstnání jak v budování tak v kultůrní práci pomáhají zlepšit vzhled naší vesnice. Bylo jich mnoho, kteří po svém zaměstnání odpracovali stovky brigádnických hodin v naší obci, a při tom byli i kultůrně zapojeni. Dle mého úsudku, tato aktivita občanů bude stálá, né-li ještě větší. Občané vidí, že to všechno dělají pro sebe, lidé se mění k lepšímu.