Z kroniky Včelné díl IV – Plavba posledních vorů

Kronika Včelné, díl IV., r. 1971

Plavba posledních vorů

Ve třetím dílu kroniky je vlepen výstřižek z novin z r. 1959 o posledních vltavských vorařích, psaný pod dojmem vybudování vodní přehrady na Vltavě ve Slapech. Slapská přehrada nemá již vorovou propusť a nebude jí mít ani vodní dílo Orlík. Slavná historie vorařů, jejíž počátky se objevují již na začátku našeho tisíciletí, se končí. Poslední tři party vorařů svážejí pro tuto naší velkou přehradu dříví.

Tak tedy rokem 1959 prakticky skončilo toto překrásné, ale těžké řemeslo. Překážky na vodní trase z Vyššího Brodu do Prahy nedovolovaly již plutí vorů po naší nejslavnější a nejdelší řece, opěvované tvůrcem naší opery Bedřichem Smetanou v symfonické básni "VLTAVA" z cyklu básní "Má vlast". Jezy a vorové propustě, jak jsme jim jako děti říkaly "šlajsny", se přestaly opravovat, řečiště se přestalo upravovat pro plavbu vorů, takže si řeka tvořila nové ostrůvky, v nichž měnila svůj tok.

Ale lidé, kteří mají rádi poesii se nemohli smířit s tím, že by toto krásné plavecké řemeslo, opěvované spisovatelem Morávkem, se nemělo již nikdy vidět. A tak po nákladných úpravách splavnosti řeky došlo za 12 roků po skončení plavby vorů k jejímu opakování. Byla to opravdu plavba poslední.

Velká překážka stála vorům v cestě v Boršově pod železničním mostem. Vorová propust byla totiž úzká vzhledem na změněný tok řeky. Udělala se proto nová vrata tím, že bývalý jez byl na šířku 12 m vyhozen do vzduchu náložemi položenými k 50 zchátralým dřevěným sloupům /pilotům/. Byla to překrásná vodní fontána, píší noviny, kdy voda vystřikovala až do padesátimetrové výšky.

Dne 9. července 1971 se v 6,45 hodin daly vory z Vyššího Brodu na poslední pouť do Týna nad Vlt., kde se plavba musela skončit, protože orlická přehrada již další jejich jízdu nedovolovala. Průběh plavby natáčela i televize, která tuto jízdu vorů spojila s programem malého televizního sázení tzv. MATESa. Po úpravách po plavební trase, v níž se odstraňovaly buldozery i nově utvořené ostrůvky, po dostatečném zásobení Vltavy vodou z lipenské přehrady, měla plavba probíhat plynule.

Plavba však skončila fiaskem. Torzo vorů o třech tabulích dojelo pouze k boršovskému mostu, k hospodě "U Růžičků" a tam je dopravila boršovská mládež, protože vory zůstaly trčet nad vorovou propustí mlýna ve Březí a byly posádkou opuštěny, zatímco se část televizního programu odbývala v hostinci. V televizním programu v zakouřené místnosti jsme viděli mihnout se známou herečku Jiřinu BOHDALOVOU, pana RŮŽIČKU u stolu pak vír tancujících a bujaré veselí. Pan Růžička měl podle scénáře spustit s mostu proplouvajícím vorům v tašce pivo, jak vždy v minulosti činil. Nekonalo se, protože vory nedojely.

U plánského jezu, kde byla dobrá stovka lidí, i pisatel těchto řádků, jsme marně po 5 hodin čekali na příjezd. Jak jsme se však mohli dočkat, když začátek konce této plavby byl již v RÁJOVĚ, kde se utrhlo první pole při nárazu na mělčinu. Tam také spadl do vody i televizní kameraman i s kamerou. Když nám byl v televizi promítnut film, pozorovali jsme veselí a "rozpustilost" starých vorařů, kterým na "požádání" rozdávala televizní hubičky naše nejlepší herečka-komik paní Bohdalová, která se rovněž plavila na vorech. Říká se: "Hlas lidu – hlas boží". A ti, kteří se byli podívat na plavbu v RÁJOVĚ referovali, že se příliš holdovalo Bakchusovi, o čemž svědčil počet pohozených lahví.

Výstřižky z novin, které chováme ve zvláštním oddíle jako doklady k této kronice, celou tuto slavnou plavbu popisovaly. Neuvedly však nic, co by veřejnost, která sledovala poslední jízdu s velkou účastí, mohla přijat jako kritiku. Snad jen výrok autora celostránkového článku v "Jihočeské Pravdě", že totiž "rájovská hospoda praskala ve švech", by mohl nasvědčovat, že příčiny neúspěchů tohoto slavného a nákladného podniku bychom mohli hledat také jinde než v objektivních příčinách.

My všichni dříve narození, se loučíme s touto krásnou idylou našeho mládí a litujeme, že dnešní mládež jí nezažila. Tehdy jsme se mohli v řece ještě koupat, dnes je to vyloučeno. Naše maminky nosily v nůších na zádech prádlo až ze Včelné a děti, které se tam chodily koupat, je musely kropit. Voda byla čistá a voněla řekou. Papírna ve Větřní vpouští však do řeky takové množství chemikálií, že voda již není "stříbropěnnou Vltavou", ale málem močůvka, v níž – pokud jsou tam ryby – jsou pro svůj zápach nepožívatelné. Sotva by Bedřich Smetana dnes svou slavnou symfonickou báseň "Vltava" napsal.

Jaká to byla radost dětí, když lukami od Boršova přijížděly vory! Jakmile začala nad jezem "plánského stavu" stoupat voda, věděly děti, že pojedou vory. A také zanedlouho tu byly. Voraři dovolili dětem vlézt si na jednotlivá pole vorů. Po zastavení před propustí šli všichni otevírat propusť, neboli "šlajsnu". Pak vory sjížděly jeden za druhým vraty a děti někdy s nimi. Teprve pak v klidné vodě seskakovaly a běžely proti vodě na další vor, aby tuto krásu dobrodružného sjezdu znovu opakovaly. Plavba vorařů při sjezdu z vrat nebyla u plánského jezu vždy hladká. Viděli jsme také ztroskotání hned po sjetí vorů vraty. Ani ne 100 m pod vraty totiž řeka téměř pravoúhle doleva zatáčela /i dnes je to tak/. Tam oba přední voraři prudkými a rychlými údery těžkých vesel, se snažili dostat co nejdále od pravého břehu řeky, aby nedošlo k najetí na břeh. Dívali jsme se na to, jak se to nepovedlo. Došlo k roztrhání celého voru a jeho vyvržení na suchý břeh, tak jako se něco podobného stalo při této poslední, bohužel poslední plavbě.

Dnes pohled na plánský jez, nebo plánský stav, jak jsme jej jako děti nazývaly, je smutný. Důkazem toho jsou fotografie, jež jsou přílohou této kroniky.

Kdyby popisoval tuto poslední plavbu vorů první kronikář obce, pan Klomfar, jistě by jako veršotepec "ukul" na to básničku. Protože dnešní kronikář neumí jezdit na Pegasu, musí si vypůjčit a jen nepatrně změnit pojmenováním řeky OTAVY za VLTAVU. Je to básnička, kterou "pootavský slavík" Adolf HEJDUK oslavil své dětství v písecké Otavě.

Dovolte, aby se kronikář touto básničkou se smutkem v duši a se slzou v oku rozloučil za sebe a své kamarády z dětství s plavbami vorů, které již nikdy neuvidí!


Žehnám vám, vy stráně známé,
břehy tiché Vltavy,
i vám, dětství mého chráme,
Vám zlatým dnům zábavy.