Z kroniky Včelné díl V r. 1973 - Odstřelování hnoje

Kronika Včelné, díl V., r. 1973

Odstřelování hnoje

Kdyby se nejednalo o skutečně údaje - a kronika přece jen tyto údaje musí zaznamenávat - řekl by čtenář po přečtení hesla, že tato kapitola by spíše patřila do humoristického časopisu DIKOBRAZ. Ona však do kroniky obce skutečně patří.

Staletí se rozhazoval /říkalo se rozkejdal/ hnůj vidlemi z kopek, které byly rozvezeny po poli v určité vzdálenosti od sebe. Bylo to, pravda, pomalé a pracné. Po 2. světové válce, kdy se mohutně začala rozvíjet mechanizace, bylo to asi v r. 1949, se na polích začala objevovat zvláštní rozmetadla se šneky, který posunoval za jízdy traktoru hnojem ke konci vozu, kde toto rozmetadlo hnůj rozhodilo. Bylo to hezké na tuto práci se dívat, a bylo to daleko rychlejší než vidlemi. Ale na této mechanizaci se objevovaly časté poruchy, zvláště když hnůj byl proložen dlouhou slámou, která se na šneky navíjela a způsobovala zastavení mechanizmu. Muselo se opravovat. Zkrátka: nešlo to. Aspoň u nás ne. Proto tato mechanizace byla ztažena z provozu. Přišlo se s nápadem, že by bylo lepší a hospodárnější, kdyby se hnůj odstřeloval náloží. Skutečně se s tím začlo. Nepamatuji se, že by byly napřed MNV zpraveny o tom, co se chystá a kdy to začne. Bylo to, tuším, v roce 1970, kdy jsme poprvé zaslechli tuto hnojovou kanonádu. Lidé se ptali jeden druhého, co se to děje. Většinou se sjednotili na tom, že je to asi nějaké vojenské cvičení. Pak jsme se postupně dovídali, že to JZD Planá, statek Poříčí zkouší rozmetávání hnoje pomocí náloží. Rána je to opravdu jako z děla. Kronikář se ptal dělostřeleckého důstojníka a ten mu řekl, že je to opravdu jako z kanónu a sice kanónu ráže 150 mm.

Nejvíce pociťujeme tuto "dělostřeleckou" činnost na Včelné, která je pro svou vyšší polohu vůči Vltavě vystavena nárazové vzduchové vlně po výstřelu, než prostor za řekou na boršovské straně. Tento otřes je zvlášť silný, vane-li západní vítr. Okenní tabule se zachvívají a při zvláště povedeném výbuchu se dům otřese v základech.

Předseda JZD v Plané, statek v Poříčí mi podal informaci, že kopky hnoje váží přibližně 400 kg a že se hnůj rozhodí dost rovnoměrně v okruhu do vzdálenosti deseti metrů. Na otázku, jak reaguje polní zvěř odpověděl, že zajíci, bažanti a koroptve se přikrčí a srnčí zvěř si zvyká. V tu chvíli jsem se před tou němou tváří hanbil za svou přecitlivělost. Jen mám obavy, aby v rámci dalšího zvyšování produktivity práce se nezkoušel další zlepšovací návrh ve formě malé, člověku neškodné, atomové bombičky, která by najednou pohnojila 400 hektarů polností!