Vytisknout tuto stránku

Z kroniky Včelné díl V - Okénkem do minulosti

Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78

Okénkem do minulosti

Tak nazval jednu z kapitol první včelenský kronikář obce Josef KLOMFAR, švec, člen obecního zastupitelstva, písmák a tak trochu i básník, starý sociální demokrat a člověk přemýšlivý, který měl na dvě třídy obecné, ještě nedostatečně navštěvované, kupodivu velmi hezký rukopis. Některé jeho básničky mu vyšly v Jihočeském dělníku. Promineme mu jeho některé nedostatky pravopisu i když se snažil, aby jich bylo málo. Byl to takový včelenský Hans Sachs z Wagnerových Mistrů pěvců norimbergských. A takové přemýšlivce jsme měli u nás dva. Oba ševci, oba sociální demokrati: jmenovaný Josef Klomfar a Hynek Baborovský.

Přestože povinnost psáti kroniky obce byla nařízena až v r. 1920, vracel se pan Klomfar do dob starého Rakouska, popsal vznik první světové války a život v ní. Jako vzpomínku na jeho nedožité sté výročí narozenin /1875/ uvedeme z 1. dílu kroniky obce jednu z kapitol výše uvedeného označení. Je to kapitola o včelenské zvláštnosti, dřevěné paličce, napsaná v zápisech za rok 1925. Abychom nic nesetřeli z jeho osobitého projevu, citujeme po malé úpravě pravopisu doslovně:

Dříve, ještě před válkou, se o úřad obecního starosty nikdo moc netrhal. V obecních schůzích zasedal velkostatkář, pan rytíř z Klaudi, virilista, t.j. člen bez volby, a jeho slovo platilo. Přirážky obecní rád neplatil, a tak s ním byla obtíž. Co já tak tady pamatuju, byli starostou V. Babka, Němeček, Opekar a zase Babka. Babka byl krejčí, a oni mu říkali: "Ty si furt doma, tak to vem." Platu bylo v posledních letech za to 50 zlatých /100 Korun/, a tak o to nikdo nestál. Jednu zajímavou příhodu z té doby, která se stala za úřadování Františka Opekara, tu bych zde rád pověděl. Tenkrát, když byl starosta v Poříčí, byl ve Včelné radní a naopak. V těch dobách již od nepaměti, zde užívali místo vyhlášek nebo posla, dřevěné paličky. Na rukojeti byly provrtány dvě dirky, tam se přivázal kousek tvrdého papíru, na ten se přilepil jiný, úřední papírek např. s nápisem: "DNE TOHO A TOHO SE BUDOU VYBÍRAT U OBECNÍHO STAROSTY OBECNÍ PŘIRÁŽKY, VE 2 HODINY ODPOLEDNE. A podpis starosty". Palička se dala vedlejšímu sousedovi, ten si to přečetl a dal to zase o číslo dál, až to zase přišlo do rukou starosty. Byl to laciný a spolehlivý posel obecní, ovšem trochu nemoderní. Vždyť vyhlášku málokdo čte, a takhle to věděli všichni. Také se, pravda, palička někdy zatoulala, ale stesku proti ní nebylo. Ale říká se, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A té paličce se stal také jednou malér.

Ve Včelné bydlel a dosud bydlí obuvník Baborovský. Měl více dětí, žádnou chalupu, a tu, aby sem podle zákona o desetiletém pobytu nepřipadl, usnesli se, aby se nějak na nějaký čas přestěhoval jinam, aby se to přerušilo. Ve Včelné byl tehdy radním Vojtěch Školák, a ten použil k tomu tuto paličku a napsal tam z obecního usnesení: "Ve Včelné dne 24/4 1910. Oznamuji tímto, že prvním srpnem 1910 jest připadajícím Hinek Baborovsky do obce Včelné. Protož upozorňuji ctni občany kteří mají případně byt k pronajmutí by Hinka Baborovského do bytu nepřijmly sic nabývá prvním srpnem 1910 právo domovského do naší obce. V. Školák radní."

A palička konala svoji pouť od čísla k číslu. Rozumí se, že se to Baborovskému doneslo k uchu. Běžel hned ke starostovi do Poříčí, a ten o ničem prý nevěděl. Že to nenařídil. Šel tedy ku soudruhu Nečasoví, a jeho syn, když tam palička došla, tuto zabavil, odnesl ji do redakce Jihočeského dělníka, a redaktor, toť se ví, když tam viděl před sebou takové protizákonné sousto, ten to v listě zle potrhal, a paličku že zpět nedá, že ji dá do museum, že pochází z doby, kdy páni Franckové s ní naklepávali tvrdé české hlavy. Já však myslím, že s ní bylo klepáno na vrata, aby otevřeli.

To byla tedy naší obecní paličky poslední cesta v jejím koloběhu. Nečas sice udělal paličku jinou, novou, ta stará prý byla už celá červotočem prolezlá, ale ta nová už ani jeden koloběh po vsi neudělala. Zapadla a spí spánkem spravedlivých jako ta stará. Nespravedlnost jí usmrtila. Nebýt toho, že chtěli dostat člověka z obce, byť jen na nějaký čas, a nebýt nešikovnosti radního, který ho takto postavil na pranýř, možná dost, že bysme tu paličku zde ještě měli nebo aspoň do převratu. Takhle jsme tak najednou přišli o jednu starobylou vzácnost. Jinde už všude užívali vyhlášky, a my tu měli tak jednoduchý a pohodlný způsob oznamovací. To bylo asi v roce 1910, a od té doby tu máme samé vyhlášky a ty se nemohou zneužívat.

Tolik pan Klomfar. Škoda, že k té kapitole nenapsal jako doušku básničku, jak ve více případech udělal. Na vysvětlenou čtenářům dodejme, že pokud jde o termín "od nepaměti", mohlo to být nejdříve od r. 1784-1785, kdy Včelná podle soupisu poříčského panství z r. 1785 vznikla u nové, rekonstruované tzv. Linecké silnice. Proč tam vznikla a jak se nejprve jmenovala, jsme již v předchozích zápisech pověděli. Pokud jde o to, že se s onou paličkou klepalo na vrata, aby je otevřeli, domníváme se, že palička měla spíše formu "rychtářského práva", jakého dosud na památku používají rychtáři Obce Baráčníků k zahajování sousedského seděni a k zajišťování klidu, když se debata příliš rozběhne. Praxe "domovského práva", podle něhož musel být občan v obci nepřetržitě 10 let, aby tam získal příslušnost, byla platná až do roku 1948, kdy byla zrušena.

Nakonec ještě poznámka: Tato kapitola je doslovným přepisem článku uveřejněného v časopise VÝBĚR prací členů historického klubu při jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, čís. 4/1975, strana 254-255, jehož autorem je kronikář. Palička v muzeu skutečně je i s posledním cirkulářem o nepřijetí Baborovského do bytu. Snímek paličky i s cirkulářem jsou v citovaném výtisku VÝBĚRU uveřejněny. Kronikářovi pak ještě zbývá zjistit si v archívu, jak ten nešvar v roce 1910 "zle potrhal" redaktor Jihočeského dělníka.