Z kroniky Včelné díl V - Zapomenutá místa

Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78

Zapomenutá místa

Jsou místa v naší obci i sousední bývalé obci Poříčí, která se nám vryla hluboko do našich myslí, protože jsme v nich prožili své dětství. Čas mění tvářnost kraje, mnohé tyto památky zanikají, nebo již neexistují a málokdo již na ně v dnešním spěchu vzpomene:

Tak železniční podjezd na staré Linecké silnici, která byla za Rakouska označena jako silnice císaře Karla I. /označení bylo na domě v Rožnově a bylo odstraněno v prosinci r. 1918./ bylo místo, kde se každoročně v našich mladých letech vzpomínalo upálení mistra Jana Husa. Bylo to vhodné místo, asi 100 m nad železničním přejezdem ve Čtyřech chalupách.

Jak známo, byl náš mistr Jan upálen v Kostnici dne 6.7. r. 1415. Na uctění jeho památky a odkazu svému národu, který z těch pohnutých dob nám zanechal, asi 10 m od tělesa dráhy na cestě, rozdělán velký oheň /hranice/, při němž vždy promluvil stárek Zátková mlýna, pan Vančura, sokol a vlastenec. Byla to vždy řeč opravdu plamenná! Při ohni se pak zpívala píseň, jejíž slova i melodii si dodnes pamatuji:

"Hranice vzplála, tam na břehu Rýna,

na ní umírá vzdálené vlasti syn -

A vy se ptáte, kdo v těch plamenech,

toť mistr Jan, to nejslavnější Čech."

Tento zvyk zanikl současně s první republikou v roce 1938 a nebyl obnoven. Také místo, kde se slavnost konala, doznalo změny a též roklina poblíž cesty byla zavezena.

Zvonička: stávala na rozcestí U Kalkušů při odbočce cesty do Poříčí. Nevíme, kdy byla zřízena, ale je nám známo, že její zvonek, lahodného zvuku, byl po zřízení kaple P. Marie roku 1900 přenesen do této kaple, odkud po dobu asi 42 let doprovázel naše občany na poslední cestě a oznamoval jejich odchod z tohoto světa. Nevíme, jaká zvonička to byla. Jistě nebyla zděná, jako mívaly některé bohaté obce s několika zvony. Malé obce měly zvoničky dřevěné, někde i pěkně upravené, jinde postačil rozštěpený strom s jediným zvonkem na vidlici. Tak asi vypadala naše zvonička. Jak řekl básník: "jsou vloženy do české krajiny jako plané růže, skromné, ale přece půvabné."

Řehtáči: Tento název se již v nejnovějších pravidlech pravopisu sice nevyskytuje, ale zůstávají výrazy "řehtati" a "řehtačka", tudíž ten, kdo řehtal řehtačkou, byl "řehtáč" nebo bez čárky: "řehtač".

Byl to do nedávná a ještě někde je na vesnicích, že o velikonocích, ve dnech Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, kdy umlknou zvony v kostele /"zvony odletěly do Říma"/ bylo zvonění ráno, v poledne i večer nahraženo řehtačkami. Mladí chlapci procházeli vesnicí a svými řehtačkami oznamovali ráno, poledne i večerní klekání. Skupina musela být organizována, seřazena a měla své vedoucí "pány". Ti neměli řehtačky, ale tzv. "prkno" s výřezem pro uchopení a na prkně byly po obou stranách zavěšeny dřevěné, soustružené koule o průměru asi 5 cm. Točením do stran, koule narážely na prkno a vydávaly silný rámus. Chlapci se seřadili vždy u kapličky v horní části obce, šli po silnici a všude, kde byly domky, se řehtalo. Řehtání ustalo, když pán /vedoucí skupiny/ zvedl prkno nad hlavu a velel "háált!" Pak následovalo počítání "ráz - dva - tři" a řehtalo se dále. Tak se došlo až k nynější ulici Hraniční k selské usedlosti, kde se říkalo "U Pastejřů" čp. 241, ačkoli vlastníkem byl Jan Hlásek.

Tam si kluci klekli kolem velké jabloně a jeden z "pánů" udal heslo: "Aby nám Pán Bůh úrodu zemskou zachovati ráčil" a všichni se pak modlili nahlas "Otčenáš ". Aby kluci netropili alotria, na to dohlédl Jan Hlásek.

Na Bílou sobotu se vykročilo naposled a to hned brzy ráno. Skupina se rozdělila na 2 oddíly, jeden šel po levé straně silnice, druhý po pravé. U každého domku se trochu zařehtalo a poprosilo: "Dejte nám vajíčko červený nebo bílý, slepička vám snese jiný. Dostali v každé chalupě a když nebylo vajíčko, byl to drobný peníz. Tato sobotní směna byla vždy daleko slabší, neboť ti malí kluci ještě spali a při rozdělování se více dostalo na ty bdělejší a především na "pány." V některých obcích se "vybíralo" již v pátek odpoledne, aby i ti nejmenší nepřišli o svůj podíl a radost z obdarování. Sobotní raní zvonění pak "odbyli" jen ti starší.

Protože byla přísnost na poddaný lid /nikdo ku př. nesměl šlápnout na osení/, "pán" řekl "BUM!" a udělal provinilcovi u jména čárku ve svém notýsku a to se nepříznivě projevilo při rozdělování. Děti se na tento velikonoční zvyk velmi těšily i když někdy ti nejmenší třeba nic nedostaly. Byly hrdy na to, že to dovedou a že je maminka nebo tatínek vidí, jak řehtají, nebo klapačkami klapají, a opravdu, rodiče vždy vyšli na zápraží, aby si zavzpomínali, když oni takto také chodili.

Zvyk ten se u nás na Včelné udržel jen do 2. světové války a po ní již nebyl obnoven. Udržel se v blízkém Plavu a některých menších vesnicích, v Boršově se sešlo jen několik chlapců, podporu školy se nepodařilo získat.