Z kroniky Včelné díl V - Vlak smrti

Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78

Vlak smrti

Je to zvláštní, jak lidé všichni najednou pojmenují stejným názvem určitou událost, která se jim vryla svou děsivou skutečností do paměti. Kronikář měl příležitost přečíst několik kronik železničních stanic na trati Čes. Budějovice - Horní Dvořiště i farní kroniky z Kamenného Újezda, a všichni pojmenovali vlak, který dne 25.1.1945 vezl z Osvětimi do Mauthausenu politické vězně, VLAKEM SMRTI. Také ve 2. dílu naší kroniky je kapitola pojmenovaná "Vlak smrti". Aby kronikář doplnil údaje získané čtením těchto kronik a vlastním pátráním, vrací se ještě jednou k této strašlivé události, která otřásla až do morku kostí každým, kdo ji na vlastní oči viděl.

Tento vlak byl vypraven z Čes. Budějovic jako vlak čís, 92420 dne 25.1.1945 v odpoledních hodinách, za mrazu 20°C a sněžení. V přední části vlaku byli přepravováni muži, v zadní části vlaku bylo několik vozů žen. Přeprava se děla v otevřených vozech, tzv. uhlácích. Výpravčí vlaků KARLÍK z železniční stanice Velešín, která za tzv. Protektorátu byla přechodovou stanicí do Rakouska, doprovázel vlak až do stanice Kaplice. Uvádí, že to byla hrůzná jízda. Nebožáci hlasitě skučeli, zvláště při vjezdu do stanice Kaplice. Nelidské skřeky nelze popsat. Měli hlad, ale především žízeň z horeček, které je spalovali. Úpěnlivě prosili o vodu. Spouštěli po provázcích plechovky od konserv a pokoušeli se tak nabrat trochu sněhu na svlažení rtů. Často však plechovky spadly i s provázkem na zem, protože nebozí provázek v prokřehlých rukou ani necítili. Jmenovaný výpravčí se pokusil při chůzi podél vlaku vhodit plechovku i s provázkem zpět do vozu. Doprovázející voják SS však ho příkře zakřikl a plechovku odkopl pod vůz. Nebožáci měli na sobě slabé pruhované šaty a na hlavě slabou deku. Ze stanice Kaplice se jmenovaný výpravčí vydal do stanice Velešín po trati pěšky. Jen na tomto úseku trati napočítal 13 nebohých, kteří byli za jízdy z vlaku vyhozeni. Mrtvoly byly bez prádla a bot. Dovedeme si představit, jaký boj se asi rozvinul o tyto věci mezi těmi, kteří zůstali ještě ve voze. Hrůzný prý byl pohled na nebožáky s těly posetými boláky. Všichni byli v obličejích zčernalí.

Pověstný koncentrační tábor Mauthausen v Rakousku, kam vlak jel, již tyto ubohé lidské trosky pro přeplnění nepřijal. A tak se tento vlak vracel dne 29.1.1945 jako vlak čís. 10171 zpět do Čes. Budějovic. Podle nezjištěných údajů měl mít vlak při výjezdu z Osvětimi asi 6000 těchto politických vězňů. Vracel se asi s polovičním počten těchto obětí fašismu.

Na závěr této přesmutné kapitoly ještě podrobnosti ve vztahu k naší obci:

1/ Jeden z občanů mi vypravoval, že dne 25.1.45 stál na dřevěném mostě přes trať před naší železniční stanicí /strážní domek č. 49 U Pufrů/. Když přijížděl vlak, viděl s hrůzou, koho veze. Slyšel český křik "pomozte nám". Zvedl ruku a křičel: "Už to nebude dlouho trvat". Vtom vyšla z doprovodného vozu salva ze samopalu, která naštěstí nezasáhla.

2/ Když se tentýž vlak dne 29.1.45 vracel do Čes. Budějovic, viděl pochůzkář ČSD Vlček z Poříčí, jak se přes stěny vozu do závěje překulila jedna osoba a zůstala nepohnutě ležet. Po přejetí celého vlaku šel tento nebohý vězeň k jmenovanému pochůzkáři a německy prosil o ochranu. Byl prý to Francouz. Protože však šel směrem k nim náš četník Průcha, vedl Vlček vězně do stanice Včelná vzdálené jen asi 500 m. Přednosta stanice Blecha se Vlčka ptal, proč sem vězně vede. "Co mám jiného dělat", odpověděl Vlček. Na to krátce přišel do stanice četník Průcha, který nebožákovi nasadil pouta a odvezl jej nejbližším vlakem do Čes. Budějovic. Co jiného ho tam mohlo čekat než kulka. Člověka při tom napadá: proč taková služební horlivost? Co to bylo za hroznou dobu, že Čech Čechovi nevěřil ani tři měsíce před skončením války, a hrozně hrozně se bál!