Z kroniky Včelné díl V - Jan Jiřička

Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78

Jan Jiřička

Jan Jiřička narozen 19.5.1903 v Rožnově u Čes. Budějovic na železničním strážním domku č. 803 z rodičů Jana a Marie Jiříčkových. Otec byl strážníkem trati - závorářem ČSD. Chodil do obecné školy v Kamenném Újezdě a po přestěhování na Včelnou, chodil do školy poříčské /nyní boršovské/. Vychodil i 4 ročníky měšťanské školy v Čes. Budějovicích, a pak se začal učit elektrikářem u firmy Švehla v Českých Budějovicích. Na radu ředitele měšťanské školy přihlásili chlapce ke zkoušce do 5. třídy české reálky v Čes. Budějovicích. Mimořádně nadaný student pak neuspěl v prvním pololetí z jednoho předmětu, ale pak až do maturity studoval s vyznamenáním. Chtěl pak pokračovat ve studiu na technice, ale to bylo nad otcovy finanční možnosti. Absolvoval proto vojenskou akademii v Hranicích, a nastoupil v roce 1925 jako poručík k dělostřeleckému pluku 105 ve Čtyřech Dvorech. V hodnosti nadporučíka byl přijat na vysokou válečnou školu, kterou absolvoval v r. 1934 v hodnosti kapitána gen. štábu. Pracoval pak na 5. pěší divisi jako náčelník jednoho oddělení a konečně jako major gen. št. zpravodajec v hlavním štábu MNO v Praze. Byl ženat, měl dvě děti.

Po obsazení Československa v roce 1939 a likvidaci naší armády, byl nějaký čas zaměstnán u okresního úřadu v Benešově u Prahy jako komisař politické správy, což bylo spíše krycí zaměstnání jeho skutečné, zpravodajské činnosti. Dne 6.2.1940 byl v 6 hodin ráno zatčen v Praze Gestapem. Prošel vyšetřováním na Pankráci, na Karlově náměstí, výslechy v Peckově paláci a v Bredovské ulici, dále koncentračními tábory Terezín, Ulm, Halle an der Saale, Berlín Plötzensee. Tak zvaným lidovým soudem /Volksgericht/ v Berlině-Altmoabit v dubnu 1942 byl odsouzen k smrti. Popraven byl dne 12.9.1942 v Berlíně-Plötzensee /sťat gilotinou/. Jeho manželka byla soudu přítomna. Popel popraveného nebyl rodině předán.

Zatčení Jana Jiřičky provedli čtyři gestapáci v pražském bytě. Když desetiletá dcerka Soňa velmi naříkala, hnulo se snad v jednom z gestapáků svědomí, a velmi dobrou češtinou jí konejšil: "Neplač, holčičko, tatínek se ti vpoledne vrátí". Už se nevrátil. Čas od času byly rodině povoleny návštěvy. Zvěčnělý o výsleších nemluvil, manželka však vozila z Pankráce domů zakrvavené prádlo /košile měly na zádech krvavé pruhy/. První návštěva po zatčení byla povolena až za dva měsíce. Dcera Soňa vzpomíná: "Byla jsem s matkou. Otec měl markantně přeraženou nosní kost, nos srostl naprosto křivě. Pamatuji se na to zcela jasně, jak jsem již od dveří vykřikla na celé kolo: Tatino, co ti to udělali? Měl neustále samovazbu, posílal motáky v prádle. Zajímala ho situace, ptal se co dělá strýc JOŽKA /domluveno s maminkou, měl to být Stalin/, sledoval situaci na frontách. Všechny hovory, kterým jsem byla přítomna, byly mezi ním a maminkou šifrovány. Tak podával zprávu o rozhovorech na gestapu."

Pro dceru popraveného "vlastizrádce" to mělo neblahé následky. Nebyla přijata na gymnasium v Benešově. A když byla statečným chováním ředitele gymnasia v Táboře přijata, nesměla mít lepší známky z učiva jak trojky.

Ihned po popravě byla ve všech denících uveřejněna zpráva pod titulkem: "POPRAVENÍ VLASTIZRÁDCI". V dalším textu bylo uvedeno, že připravovali spiknutí proti Třetí Říši a proto byli popraveni: Josef Jirka, podplukovník gen. štábu, major Jan Jiřička a Čeněk Schmidt, podplukovník dělostřelectva, bývalé československé armády. Pro Hitlera to byli "vlastizrádci". Pro nás to však byli vlastenci v pravém smyslu toho slova.

Úmrtní oznámení všech tří jmenovaných, vydané po osvobození naší vlasti v r. 1945, má v mottu tento text: "Krev mučedníků je vláha, které oplodňuje svobodu. Vlasti, nezapomeň!"

Z pověření prezidenta republiky Dr. Edvarda Beneše, udělil ministr národní obrany divizní generál Ludvík Svoboda udělil tomuto umučenému a popravenému občanu Československé republiky, Válečný kříž 1939 "In memoriam" a povýšen na plukovníka generálního štábu Osobním věstníkem ministerstva národní obrany č. 42 ze dne 20. října 1945.