Vytisknout tuto stránku

Z kroniky Včelné díl V - Jiří Janouch

Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78

Jiří Janouch

Narodil se dne 14.1.1920 v Kamenném Újezdě, ve strážním domku ČSD, čp. 100 /říká se tam Na Babkách/, jako syn strážníka trati - závoráře Jakuba Janoucha, a Manželky Alžběty. Vychodil 3 třídy měšťanky a vyučil se kovářem. Byl svobodný. Ve třiadvaceti letech byl za tzv. Protektorátu totálně nasazen do Fridrichsfeldu u Manheimu v Německu, jako dělník vrchní stavby na dráze. Bydlel v táboře pro české dělníky. Zemřel dne 30.4.1943 na následky těžkého úrazu v práci.

Toho dne pracoval ještě s ostatními českými dělníky na dvoukolejné železniční trati. Když se vyhýbal vlaku jedoucímu po koleji, na níž pracoval a vstoupil do druhé koleje, po níž však jela samotná lokomotiva, došlo k tragickému střetnutí. Ačkoliv vedoucí prací - úpravčí trati má dozírat také na bezpečnost pracujících, a ačkoliv strojvedoucí tohoto lokomotivního vlaku měl již z dálky pískáním upozornit pracující, že také po druhé koleji jede vlak, učinil to až z malé vzdálenosti. Jiří Janouch se lekl, a namísto aby z této koleje vystoupil, učinil krok opačný. Byl zachycen za hlavu a byl namístě usmrcen. Sestra Jiřího, Marie Janouchová, provdaná Šmídová /čp. 295/, která byla rovněž nasazena na práci v Německu v místě vzdáleném 200 km od Fridrichsfeldu, se dostavila na druhý den, zařídila pohřeb v místě a mluvila s českými dělníky přítomnými při nehodě. Jeden z nich řekl, že si Jiří smrtelný úraz zavinil sám. Ostatní rozpačitě mlčeli. Zjistila dále, že týž den, kdy se úraz stal, měl Jiří povolenu návštěvu sestry. Byl již na ubikaci oblečen, když se dostavil traťmistr na ubikaci a křičel. Protože Janouch neznal německy natolik, aby poznal, že ten křičí na kuchaře pro jeho špatnou práci, vyložil si to tak, že křičí na něho. Převlékl se proto a šel do práce. Jaké náhody hrají někdy rozhodující vliv v životě člověka!

Pohřeb byl ve Fridrichsfeldu církevní, do země, bílá rakev uvnitř vyzdobena květinami, hrob byl řádně označen, včetně národní příslušnosti. Pohřbu se zúčastnili otec, bratr Jan a sestra Marie, ačkoliv její účast byla zajištěna s velikými překážkami, které pro rozsáhlost nemůžeme popisovat. Po skončení druhé světové války se dostavil za Marii Janouchovou-Šmídovou mluvčí dělníků, který řekl jmenované tehdy, že si Jiří způsobil úraz sám, a prosil ji za odpuštění, že tehdy tak mluvil. Dělníci totiž museli tehdy podepsat prohlášení, že vinu na smrtelném úrazu si přivodil Jiří Janouch sám. Tak se smyla vina jak z úpravčího trati i strojvedoucího, který po zapískání se smál, jak postraší neopatrného dělníka. Smích ho ovšem po zastavení přešel. Co asi říkalo svědomí obou skutečných viníků?

O hrob Jiřího se ještě po válce staral spoludělník /národností Němec/ Marie Janouchové-Šmídové, nasazený do továrny se svou manželkou proto, že nebyl jako učitel členem nacionálně-socialistické strany /NSDAP/. Ještě dlouho po válce udržovali vzájemnou korespondenci.