Z kroniky Včelné díl V - ...a takový byl syn

Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78

...a takový byl syn

Spisovatel Julius FUČÍK, dnes už legendární popravený za dob tzv. Protektorátu Čechy a Morava, ve své slavné Reportáži psané na oprátce, věnoval synu našeho popraveného komunisty Roberta WITTHANA, rovněž Robertovi, celou kapitolu nadepsanou "TO". Pro naší kroniku jej doslovně opisuji, abychom si udělali posudek, jaký ten člověk, který měl podle včelenského mínění prý utlouci svého otce během jeho pobytu v koncentračním táboře, skutečně byl. Zde se, že toto tvrzení je přehnané, protože o jeho sestře Aleně kolovaly zde tyto pověsti rovněž, ale ukázalo se to mylné, protože tato dcera navštívila ze západního Německa Včelnou, a nikdo jí v tom nebránil, ani ona sama se do Československa nebála přijet. Vzhledem k charakteristice Fučíkově, zdá se nepravděpodobné, že by to syn Robert byl schopen udělat, zvláště když otec byl v Terezíně a syn Robert jako dozorce vězňů v Praze na Pankráci. A nyní onen článek.

TO

Jednoho rána jsme čekali dole v hlavní chodbě Pankráce, až nás odvezou k výslechům do Pečkova paláce. Tak jsme tu stávali denně čelem těsně u zdi, abychom neviděli, co se s námi děje. Toho rána se však za námi ozval nový pro mne hlas: Nechci nic vidět, nechci nic slyšet! Vy mě neznáte, vy mně ještě poznáte!

Zasmál jsem se. V té dresúře tady byl citát ubohého pitomce nadporučíka Duba ze Švejka, opravdu na místě. A nikdo dosud neměl odvahy, aby ten vtip tu pronesl tak hlasitě. Ale citelná rána zkušenějšího souseda mne upozornila, abych se nesmál, že se snad mýlím, že to snad není míněno jako vtip. Nebylo.

To, co za námi tak promluvilo, bylo nepatrné stvořeníčko v SS uniformě, které o Švejkovi zřejmě nemělo ani ponětí. Mluvilo jako nadporučík Dub, protože s ním bylo duševně spřízněno. Slyšelo na jméno WITHAN, a jako VITAN bývalo délesloužícím rotným v československé armádě. Mělo pravdu: poznali jsme je pak opravdu důkladně a nikdy jsme o něm nemluvili jinak než ve středním rodě: "to". Neboť popravdě řečeno, naše vynalézavost byla v koncích, když měla nalézt přiléhavou přezdívku pro tuto bohatou směs ubohosti, tuposti, vytahovačství a špatnosti, jež byla jedním z hlavních pilířů pankráckého režimu.

Je to praseti pod kolínka, říká o těchto drobných šplhavcích lidová charakteristika, aby je zranila na nejcitlivějším místě. Kolik duševní malosti je třeba, aby člověk trpěl svou malostí tělesnou. A Withan jí trpí a mstí se za to všemu, co je větší tělesně nebo duševně; tedy všemu. Ne ranami. K tomu nemá dosti odvahy. Ale udavačstvím. Kolik vězňů doplatilo zdravím na Withanovo udání, kolik jich je zaplatilo životem - neboť není lhostejno, s jakými poznámkami odcházíš z Pankráce do koncentračního tábora, a odcházíš-li vůbec.

Je nesmírně směšný. Sám na chodbě pluje důstojně a sní o své veliké důstojnosti. Jakmile narazí na člověka, pociťuje potřebu někam vylézt. Vyslýchá-li tě, usedne na zábradlí a vydrží v této nepohodlně pozici třeba hodinu, protože tě převyšuje o hlavu. Má-li dozor při holeni, vystupuje na schůdky, nebo se prochází po lavici a pronáší své důmyslné sentence: Nechci nic vidět, nechci nic slyšet! Vy mě neznáte... Při ranní půlhodince chodí alespoň po trávníku, který ho povznáší o 10 centimetrů nad okolí. Do cely vstupuje vznešeně jako královský majestát a pak rychle vylézá na židli, aby mohl konati prohlídku s patra. Je nesmírně směšný, ale - jako každý pitomec v úřadě, kde jde o život lidí - také nesmírně nebezpečný. V jeho omezenosti je skryto nadání: dělati z komára velblouda. Nezná nic než úkol hlídacího psa, a proto každá i nejnepatrnější odchylka od předepsaného pořádku, je mu něčím velikým, co odpovídá významu jeho poslání. Konstruuje přečiny a zločiny proti kázeňskému řádu, aby mohl uléhat klidně s vědomím, že je někým. A kdopak tady vyšetřuje, kolik skutečnosti je v jeho udáních?