Z kroniky Včelné díl V - Československo-německé vztahy

Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78

Československo-německé vztahy

Dne 11.12.1973 navštívil Prahu spolkový kancléř Německé spolkové republiky Dr. Willy BRANDT, aby zde podepsal smlouvu o vzájemných vztazích mezi ČSSR a NSR, parafovanou v červnu 1973 v Bonnu. Náš denní tisk hodnotí tuto událost jako "dokument velkého významu".

Pro dějinnou souvislost bude třeba napsat, co se to všechno v letech 1938-1945 stalo, aby vynikl smysl dohody mezi námi a německou spolkovou republikou z r. 1973. Je třeba to napsat, protože v předchozích zápisech není o tom zmínky, a když, tak velmi, velmi mírné, protože to už u nás byla fašistická diktatura s koncentračními tábory.

Tak tedy: V r. 1934 se ujal moci Adolf HITLER. Tento fanatický Němec, rodem Rakušan napsal ve vězení knihu Mein Kampf, čili Můj boj, v níž mimo jiné požaduje spojení všech Němců v jednu Říši. Československo jich mělo v r. 1938 na 3 miliony, převážně v pohraničí. Hitler vyzbrojil německou armádu a připravoval se na válku. Rozbil samostatnost Rakouska tím, že je vojensky, bez války, obsadil. Československo se tak v roce 1937 ocitlo v klešťovém sevření. V roce 1938 začali českoslovenští Němci v našem pohraničí provádět rozvratné akce. Vůdcem těchto Němců a předsedou jejich strany NSDAP byl Konrád HENLEIN. Vyvolávaly se přepadové akce našich úřadů /pošty, železnice, četnické stanice/. Byly oběti na životech. Když jsme se bránili ve snaze zvládnout situaci, říšsko-německá GOEBLESOVA propaganda nás před světem vykreslila jako vrahy, zatímco my, jako demokratický stát jsme našim Němcům dovolovali spolčování ve třech politických stranách, a vůbec jsme jim dovolovali až příliš mnoho. Naše obtíže narůstaly, až nadešel den, kdy přijel do Československa na "návštěvu" anglický lord RUNCIMANN, který se převážně pohyboval v německých kruzích. Tak se na zámku Červený hrádek na Chomutovsku dohodlo, kam až bude od Československa odtrženo tzv. sudetské území, t.j. naše pohraničí. Našemu druhému presidentovi Dr. Edvardu BENEŠOVI to bylo dáno na vědomí, aniž to mohl nějak měnit. Hitler pak dále stupňoval územní požadavky a tak Anglii a Francii přešla chuť dále vyjednávat a prohlásili, že nemohou nesouhlasit s tím, abychom provedli všeobecnou mobilizaci. Bylo to v září 1938. Před tím 15.5.1938 jsme již jednou zkřížili Hitlerovi jeho plány na přepadnutí Československa, když jsme jej předešli a obsadili vojensky pohraničí tzv. oddíly Stráže obrany státu /SOS/. Tehdy Hitler zuřil. Když pak v září 1938 došlo k mobilizaci a Hitler měl proti nám čím děle zuřivější řečnické projevy, a hrozil válkou, náš spojenec Francie v osobě min. předsedy DALADIERA a Anglie v osobě Min. předsedy CHAMBERLAINA nás obětovali, a v Mnichově ujednali dohodu /bez naší účasti/, podle níž jsme byli povinni odstoupit veškeré pohraniční území. Na naší tragedii se přiživili ještě Poláci, kteří nám vzali slezkou uhelnou pánev, a Maďaři, kteří vzali jižní Slovensko včetně Košic a ještě celou Podkarpatskou Rus. Tragiku těchto pro národ bolestných chvil dovršil bratrský národ slovenský, který si v říjnu 1938 s požehnáním Hitlera zřídil "samostatný Slovenský stát", vedený hlinkovsko-tisovskou klikou, a dovršil tak rozbití první republiky.

Tak vznikl státní útvar, jemuž se říkalo druhá republika /vtipem - malá, ale naše/. Když nám tak vzal Hitler možnost obrany, protože všechna vojenská opevnění byla téměř jen v pohraničí, odhodil dne 15.3.1939 masku docela a vojensky nás, takřka bez výstřelu, obsadil. Tak vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Je pravda, že v době naší tragedie v r. 1938 to byl Sovětský svaz, který nám chtěl pomoci, ale jeho pomoc by byla vázána na pomoc Francie, a ta, jak jsme řekli, naší voj. dohodu jednostranně zrušila a dokonce byla signatářem neslavné mnichovské dohody. Další překážka vojenské pomoci Sovětského svazu byla v tom, že tehdejší Polsko dalo souhlas jen k přeletu vojenských leteckých sil SSSR a nikoliv pěchoty. Rumunsko pak nedovolilo přechod a ani přelet sovětských branných sil. Žili jsme pak až do května 1945 v Protektorátu, kdy převážnou část našeho území osvobodila sovětská vojska a menší část území, armáda americká /přibližně na čáře Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice - Český Krumlov/.

Tak skončila přetěžká doba českého národa. Současnost od roku 1945 je známa.

Důsledky poraženého Německa v r. 1945 byly pro něj přiměřené. Územně velmi ztratilo, Němci v pohraničí byli se souhlasem čtyř velmocí ujednáním v Berlíně z Československa odsunuti do země, kterou si přáli a po které v r. 1938 volali /Heim in das Reich - Domov v říši/. Neodsunuli jsme však všechny - mnoho jich ještě zůstalo v uhelných pánvích /Sokolovsko, Mostecko/. Problémy s rozdělenými rodinami Němců a náhradou za ponechaný zde majetek, se po dobu 29 roků od osvobození z různých politických důvodů, které nebyly na naši straně, neřešily.

Až Brandtova sociálně-demokratická vláda jednala nejen s námi, ale také s Polskem, Bulharskem a Maďarskem a uzavírala s těmito státy dohody, o níž jsme se vpředu zmínili.

Tuto dlouhou kapitolu jsme museli napsat, aby byl jasný tento dokument velkého významu. Citujme z něj aspoň malou část úvodního ustanovení:

Československá socialistická republika a Spolková republika Německa poučeny historií, že
  • mír vyžaduje harmonické soužití národů Evropy,
  • v pevné vůli jednou pro vždy skoncovat s neblahou minulostí ve svých vztazích, především v souvislosti s II. světovou válkou, která přinesla nezměrné útrapy evropským národům,
  • uznávajíce, že mnichovská dohoda z 29. září 1938 byla Československé republice vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly,
  • uvědomujíce si, že v obou zemích vyrostla nová generace, která má právo na zajištěnou mírovou budoucnost..................

A nyní následuje Dohoda, která je v doslovném znění přílohou této kroniky.

Tím byla uzavřena jedna éra našich československých dějin, a chceme věřit, že nastane doba míru a přátelství, jak by se na sousedy patřilo. Kéž jsme si všichni bratry a soudruhy!