Z kroniky Včelné díl VIII, r. 1995 - Návštěva v domovech důchodců kde bydlí lidí ze Včelné

Kronika Včelné, díl VIII., r. 1995

Návštěva v domovech důchodců kde bydlí lidí ze Včelné

Dvakrát ročně navštěvují členky místní sociální komise bývalé obyvatele naší obce, kteří mají nyní svůj domov v některém pečovatelském zařízení pro přestárlé občany. Členky komise nakoupí malé dárky, balíčky, v nichž je ovoce, nějaké sladkosti a další malé pozornosti a předají je osobně našim bývalým spoluobčanům. Zúčastnil jsem se takové návštěvy dne 24. června 1995 s předsedkyní komise Janou Petrovou a členkou komise Hanou Ondrovou. Jeli jsme autem a návštěva trvala něco málo přes 3 hodiny. Naši bývalí občané bydlí na třech místech - v Domově důchodců na Dobré Vodě, v Libniči a ve Čtyřech Dvorech, kde se jeden útulek jmenuje Penzion u Hvízdala a druhý Domov důchodců u Hvízdala. Měli jsme dárkové balíčky pro 15 osob, ale předat jsme jich mohli pouze 13, neboť jedna zemřela a druhá byla v současné době v nemocnici. Na Dobré vodě jsme zastihli M. Pufferovou, M. Kalkušovou, Jana Krále a Růženu Bláhovou. V Libniči jsme hovořili a předali balíčky panu F. Novákovi, T. Hofbauerovi a Fr. Kaňkovi. V Domově důchodců U Hvízdala jsme zastihli paní Frčkovou, Růženu Vávrovou a paní Jindrovou. V penzionu U Hvízdala, který je zařízením hotelového typu, žijí obyvatelé v komfortnějších podmínkách. Mají zde vlastní nábytek a ubytování má charakter apartmá - obývací ložnice, kuchyňský kout, sociální zařízení a malý balkon. Zde jsme pobesedovali s paní Boženou Bláhovou, paní Šáchovou a paní Vávrovou. Zaznamenal jsem jména navštívených osob proto, aby si čtenář znalý místních poměrů mohl udělat představu, kdo ze starých občanů se uchýlil do zmíněných pečovatelských ústavů. Rozhodnutí o přesídlení do domova důchodců je pro někoho jediným životním řešením. Rozhodne se dobrovolně, protože patrně nemá jinou, lepší možnost. Zajistí si tímto rozhodnutím vyšší kvalitu bydlení než měl ve Včelné. Má postaráno o pravidelnou stravu, otop v zimě i přiměřenou, nabídku sociálního kontaktu s vrstevníky. Jsou ovšem případy, že se někteří nerozhodli pro Dům důchodců dobrovolně a ti bývají mnohdy v tomto prostředí nešťastní.

Mé pocity z návštěvy v Domovech důchodců byly smíšené. Neviděl jsem radosti kolem sebe, v nejlepším případě vyrovnanost s vlastním osudem ve stáří. Většinou jsem pozoroval smutné tváře kolem sebe. Někteří posedávali jednotlivě, osamoceně po chodbách, jen málokteré jsem pozoroval ve vzájemné rozmluvě či zábavě. Mnozí měli otevřené pokoje a bylo vidět jak odpočívají na lůžku. Tu a tam bylo možné spatřit staré lidi v nějaké činnosti, když uklízeli například, nebo pomáhali s něčím v kuchyňce a podobně. Prostředí, v němž se staří lidé nacházejí je různé. Na Dobré vodě i v Libniči jsou některá poschodí uzavřena, uzamčena, protože jejich obyvatelé nemohou být ponecháni sami bez dozoru. Okna se zde nemohou otevírat, vzduch zde byl velmi špatný a pro příchozího z venku téměř nedýchatelný. Náš pobyt v takových místech se musel omezit na minimum času. V jiných částech budovy jsme se naopak mohli pozdržet, protože prostředí zde bylo velmi dobré. Při předávání dárkových balíčků projevili někteří zájem a radost, děkovali a tu a tam se zeptali na někoho ze Včelné. Někteří však byli apatičtí, bez jakéhokoliv zájmu. Nebylo s nimi o čem pohovořit, což bylo smutné. Jejich pohled patřil někam jinam, do neznáma. Někdo nás dokonce přivítal s nářkem, jak je opuštěný, jak zde musí žít sám. Nálada se poněkud vyjasnila v Penzionu U Hvízdala, kde jsou velmi dobré ubytovací podmínky. Majitelka apartmá nám sdělila, že je zde spokojená a že by nikde nemohla mít lépe. Museli jsme se posadit k malému pohoštění. Byla to ale jediná výjimka.

Všímal jsem si též ošetřovatelského perzonálu. Byly to většinou ženy kolem 50 ti let, ale též několik velmi mladých dívek jsem spatřil. Ty prý ale ve službě v těchto podmínkách dlouho nevydrží, pravila mi jedna starší ošetřovatelka. Pracovnice střední generace jsou zde výjimkou: Platy perzonálu jsou nízké, takže ani z těchto důvodů není práce zde přitažlivá. Bylo mi též sděleno, že kdo v prostředí chce vydržet déle v pracovním poměru, má většinou svou osobní motivaci pro charitativní práci ovlivněnou náboženským přesvědčením.

Budoucí generace může zajímat otázka, zda současný stav péče o staré občany je srovnatelný s úrovní sociální politiky našeho předchozího socialistického zřízení. Nelze to srovnávat, jednalo se o rozdílné přístupy k péči o staré lidi bez rodinného zázemí. Za socialismu nebylo u nás vidět bezdomovce nebo žebráka na ulici či jiném veřejném místě. Jistě se takoví občané tehdy vyskytovali, ale zřejmé v daleko menším počtu. Zůstaňme však na úrovni starých občanů ve věku důchodců. Kdo pracoval po celý svůj život, má nárok na důchod, na penzi, jak se říkalo dříve. A kdo z penzistů nemá z nejrůznějších důvodů možnost bydlet ve stáří ve svém bytě či domě, nebo u příbuzných, má dnes možnost požádat u příslušného sociálního odboru o zajištění bydlení v nějakém pečovatelském zařízení. Tento postup se neliší od doby dřívější za socialistického státu. Rozdíly jsou ale v nabídce možnosti ubytování. Za socialismu platila jednotná sociální politika, takže žadatel si nemohl mnoho vybírat, musel přijmout takové zařízení, jaké mu podle tehdejších předpisů příslušelo. Dnes, v době státního liberalismu, má žadatel možnost výběru. Samozřejmě, má-li určité prostředky, může si zvolit lépe vybavený domov pro důchodce, jak jsme to ostatně popisovali i při naši návštěvě důchodců v Penzionu ve Čtyřech Dvorech. V současnosti, myslíme tím dobu po listopadu 1989, nabízejí se pro důchodce i zcela jiné možnosti ve volbě jejich Posledních domovů, nemají-li svůj vlastní. Byly otevřeny nejrůznější církevní útulky i jiné nestátní domovy pro staré lidi. Řada takových zařízení nemá třeba takový standard bydlení jako některé moderní státní domy pro důchodce, ale pokud jsem měl menší možnost navštívit některý církevní Dům odpočinku pro staré lidi, mohu potvrdit, že vesměs jsem zjišťoval daleko vyšší spokojenost starých lidí - obyvatel těchto církevních útulků. Spokojenost těchto starých lidí pramení jistě též z jejich víry, náboženské víry, která vede k vyrovnání se s osudem, ke smíření se světem. Potvrzuji z vlastní zkušenosti, z návštěvy diakonického domu v Myslibořicích na Českomoravské vysočině, že jsem pozoroval zde daleko větší aktivitu starých lidí, pracovní i společenskou aktivitu. Zatím co ve státních domovech důchodců jsem pociťoval odcizení bydlících mezi sebou, v evangelické diakonii v Myslibořicích jsem viděl společnou dělnost bydlících, zájem o dění ve světě a dokonce několik usměvavých starých tváří. Mnozí zde našli pozitivní smysl svých posledních dnů života a nikoliv beznaděj.