Z kroniky Včelné díl VIII, r. 1998 - "Osmičková" výročí v naší historii

Kronika Včelné, díl VIII., r. 1998

"Osmičková" výročí v naší historii

Patří tato malá historická rekapitulace do místní kroniky? Někdo se může domnívat, že nepatří. Kronikář je jiného názoru a dalšími řádky by chtěl čtenáře přesvědčit o opaku. Nejde ale pouze o dopad současně státní politiky na politiku komunální. O tom nikdo nepochybuje. My zde budeme dokazovat, jaký vliv měla a má politika dávno minulá na naši současnost. Proto vás zvu touto úvahou k historickému zamyšlení.

Nazval jsem ony osmičkové datumy mezníky v naší historii. Jsou jimi roky: 1918, 1938, 1948 a 1968. Výročí těchto významných roků připadají právě na současný rok 1998. Byli jsme vždy v těchto letech, končících číslem osm, postaveni před alternativu, před volbu, jakou cestou se vydáme. Ano, byly to roky alternativ, zatímco rok 1989, rok významného státního přelomu - 17. listopad 1989, nenabízel alternativu. Tenkrát se rozhodli lidé skoncovat s vládou komunistů a nic víc. A komunisté tenkrát? Ti také chtěli skoncovat s tehdejším systémem, také chtěli změnu. Vraťme se však k naší úvaze, která se týká našich osudových "osmiček". Bylo řečeno, že se rozhodovalo a způsobu další cesty národa, zda se vydá TOU či ONOU cestou. Kdo však rozhodoval? Lidé? Nebo jiné síly? Marxistická historiografie tvrdila (alespoň) dříve, že rozhodující silou v dějinách byl vždy lid, jeho vůle. Historici - vědci a nemarxističtí historikově dokazují, že lid je vždy pouhým nástrojem vládnoucích politiků. Zásadní vůli vždy prosadí vlivní politici, jejich rádci a finanční magnáti, protože bez financování se nikdy žádná akce neobejde. A vůle lidu? Je prokázáno, že i při revoluci, při vzbouření, je lid vždy manipulován svými vůdci. Psychologie nesčetněkrát prokázala, jak lze lid nasměrovat a rozvášnit propagandou. Nikdo dnes nepochybuje, jaký vliv má televize na veřejné mínění. Ale informace nejsou vždy všeobecně přístupné. Lidé si dostatečně neuvědomují, že velká část machinací z nejvyšší politiky zůstává tajná. Něco ukrývají archivy, ale ne všechno, protože řada faktů se ani do archivů nezaznamená. Přejděme však již ke konkrétním historickým přelomům v našich dějinách.

V roce 1918, 28. října, proběhl klidným, takřka nečekaně rychlým způsobem, politický státní převrat. V Praze byla vyhlášena naše státní samostatnost. Rozpadalo se Rakousko-uherské mocnářství. Ale vše mohlo dopadnout jinak. Moudří státníci doporučovali jiné řešení. Kdo by hledal poučení, doporučuji dílo - Francois Fejtö: Rekviem za mrtvou říši - o zkáze Rakouska-Uherska. Ještě v začátku roku 1918, zatímco unavení vojáci byli stále v zákopech první světové války, -zatím co v Rusku se odehrávala krvavá dramata Velké říjnové revoluce, řešili nejvyšší politici druhou alternativu, týkající se střední Evropy a Balkánu. Touto alternativou bylo nerozbíjet starou rakouskou monarchii, ale přeměnit ji na soustátí rovnoprávných demokratických zemí. Variant konkrétního uspořádání bylo více. Jednou z nich byl návrh, aby z bývalé monarchie vznikla konfederace na způsob vícenárodního Švýcarska. Nakonec rozhodla hrstka evropských politiků s rozhodujícím hlasem amerického prezidenta W. Wilsona ve prospěch vzniku řady samostatných států ve střední Evropě a na Balkáně. Největší problémem Rakouska-Uherska se však nevyřešil. Místo velkého mnohonárodnostního státu vznikly nové vícenárodnostní státečky s nespokojenými národnostními menšinami. Po celé období, od roku 1918 až do roku 1938 panovalo v těchto nových státech vnitřní národnostní napětí. Komunisté tvrdili, že národnostní napětí nebylo rozhodující. Vliv na dějinnou změnu mělo prý napětí sociální. Dějiny prokázaly, že se komunističtí historici mýlili. Nikdo nepodceňuje faktor sociální nespokojenosti. Sociální problémy však dříve vyřešil kapitalismus než komunistický státní režim. Ale národnostní vření není vyřešeno dodnes.

Rok 1938, Mnichovský diktát, byl jednoznačně důsledkem politického rozhodnutí. Cizí státníci rozhodli v Mnichově o nás bez nás. A u nás rozhodla jediná osoba, tehdejší prezident Edvard Beneš. Naši vojáci se chtěli postavit nastupujícímu fašismu se zbraní v ruce, ale prezident Beneš zvolil cestu kapitulace. Komunisté stáli jednoznačně na straně odporu proti Hitlerovi, měli jsme se bránit vojenskou silou. Uvádělo se, že bychom byli prohráli, dokonce že bychom byli Němci totálně zničeni. Připomeňme si postoj Poláků. Také oni byli vojensky slabší než Němci, ale bojovali a nebyli vyhubeni.-

Nelze se nezmínit v této souvislosti o Slovácích. Slovenští separatisté využili tehdejší situaci a zradili republiku ČSR. V březnu, roku 1939, když Hitler zabral naši zemi a byl ustaven tzv. Protektorát Čechy a Morava, slovenští separatisté, opět jednotlivci, vyhlásili a vytvořili samostatný Slovenský štát. Slovenský separatismus nikdy ani v pozdější době nezanikl a nakonec se prosadil v devadesátých létech. Od l. ledna 1993 vznikla pokojnou cestou, bez lidového referenda, samostatná Slovenská republika. Toto odtržení Slovenska od nás bylo odhlasováno ve Federálním shromáždění v roce 1992. Snad pro budoucí časy můžeme připomenout, že při prvním hlasování rozpad státu neprošel. Muselo se lobovat a teprve při dodatečném hlasování byl rozpad Československa potvrzen.

Rok 1948, rok velkých nadějí pro komunisty. Avšak pro zastánce parlamentní demokracie a politické plurality to byla prohra. Pojmenujme to zcela otevřeně, byl to konec politické svobody. Komunisté tvrdí, že tenkrát rozhodl lid, což byly ozbrojené milice. Tento lid, vedený komunistickým vůdcem K. Gottwaldem, nebyl vážnou hrozbou. Rozhodl opět jediný politik, a tím byl E. Beneš. Ustoupil nátlaku Gottwalda a tím otevřel cestu k přijetí sovětského modelu socialistické demokracie. Ano, byla to demokracie, ale jiného systému než volného parlamentarismu. Byla to cesta tzv. "národní" fronty. Připomínám méně známý fakt. Tehdy, v roce 1948, odmítl J.B.Tito, komunistický vůdce Jugoslávie, sovětský model budování socialismu a Jugoslávie vykročila vlastní cestou. Proč také Češi nevolili vlastní cestu? Slováci tehdy projevili nedůvěru k SSSR - chtěli jít jinou cestou než s komunisty. Ale opět lid nic neprosadil.

Pražské jaro roku 1968, které je spojeno se jménem Slováka, komunisty Alexandra Dubčeka, byl pokusem o vymanění se z područí Sovětského svazu. Dubček ale nikdy nechtěl zpřetrhat přátelství se SSSR a tuto skutečnost Sověti nepochopili. Nemůžeme dále popisovat všechny důležité politické kroky tehdejší doby, ale poznamenejme, že rozhodující a hlavní slovo měl jediný muž, sovětský vůdce Leonid Brežněv. Kdyby on pronesl k našim reformním komunistům větu - "..eto vaše dělo..", tak se historie vyvíjela jinak.

Ještě dalších dvacet let se pokoušely země "tábora socialismu" soutěžit s evropským Západem a s USA, ale neobstály. Amerika a západní Evropa nesoutěžily, ale musely zbrojit, protože existovala hrozba sovětské expanze. Nutno upřesnit, nešlo o vojenskou agresi Sovětského svazu, ale o rozšíření komunismu jako státní politiky. Západ musel prokázat, že jeho hospodářský systém je lepší. Až sovětský vůdce osmdesátých let, Michail Gorbačov veřejně přiznal, že sovětská politika se musí reformovat a vyhlásil program tzv. perestrojky a glasnosti. Perestrojkou se myslel hospodářský liberalismus a glasnosť byla vyhlášením demokratizace, lidských svobod, které nebyly v SSSR chápány tak jako na Západě. Tímto politickým programem začala cesta rozpadu bloku socialistických států. Řekněme to zcela bez obalu, Gorbačov umožnil státům socialistického bloku politickou svobodu. Rusové viní Gorbačova z rozpadu Sovětského svazu. To je povrchní pohled a soud. Sovětský svaz se rozpadl ze své vnitřní krize v celé společnosti. Rozpadl se z vnitřních rozporů mezi komunistickou - sovětskou teorií a praxí.

V žádném případě jsem touto úvahou o naší "osmičkové" historii nemohl vyložit celou složitou historickou cestu našich osudových politických rozhodnutí. Mým cílem bylo pouze poukázat na rozhodující faktory vývoje dějin. Kdo se chce poučit více, má možnosti, knih je o těchto problémech napsáno hodně. Doporučím závěrem jednu z nich: Paul Johnson - Dějiny dvacátého století.

Závěrem se vrátím několika poznámkami ke komunální politice s ohledem na principy rozhodování. Obecní zastupitelstvo v čele se staro--stou obce či města, má v rukou moc výkonnou, byť v míře omezené a kontrolované. V komunální politice také nastávají důležitá rozhodnutí, jakou cestou se obec vydá, zda TAK či ONAK. A lidé, občané, už povětšině k takovým rozhodnutím neznají prakticky žádnou možnost uplatnění svého hlasu. Rozhodování je přeneseno na obecní zastupitele. Stav je takový, že většina občanů se projeví pouze u příležitosti voleb a dále už nic. Myslím, že by se měly hledat formy, jak udržovat dialog mezi vedením obce a občany i během doby mezi volbami.

Je to problém o zastoupení tzv. přímé demokracie a ta by se měla v obecní politice více uplatňovat.