Z kroniky Včelné díl VIII, r. 1999 - Pět kapitol z naší minulosti

Kronika Včelné, díl VIII., r. 1999

Pět kapitol z naší minulosti

Leccos víme o Včelné, mnohé zůstává skryto…

Autor: F. B. Vydra

OBSAH:

  1. Místopis
  2. Činorodost v zájmu obce
  3. Chléb náš vezdejší
  4. Čtverospojení Včelné s Poříčím
  5. Částečně odhalená minulost


4. ČTVEROSPOJENÍ VČELNÉ S POŘÍČÍM

Zprvu jsem chtěl tuto kapitolu z naší historie uvést názvem "Jsme odnoží Poříčí". To je sice historická pravda, ale obec Včelná má též svou vlastní historii, která se vztahuje k centrální části obce vzniklé "při silnicí" a proto byl zvolen název výše uvedený. Pojmenujeme si ČTYŘI historické kořeny našeho spojení, které, aniž by si to žijící starousedlíci uvědomovali, byly zahrnuty do původního jména obce, které do roku 1930 znělo Poříčí-Včelná. První spojení se váže na poříčský okrsek STARÁ VČELNÁ. Druhá historická vazba je mezi poříčským zájezdním hostincem nazývaným CUKRMANDL a včelenským KALKUŠOVCEM. Třetí lokalitou je středověké poříčské osídlení jménem VESCE, německy Dörfles i jinak, což je dnešní včelenský okrsek ČTYŘI CHALUPY. A konečně čtvrtým naším poutem k "mateřské" obci byl poříčský MLÝN, společný zdroj poskytující zdejším obyvatelům chléb, což byla základní potrava.

Ještě než se pustíme do popisu a rozboru naznačených historických témat, zaznamenáme ve stručnosti "osud" Poříčí a hlavní "písemnosti". Poříčí je písemně doloženo v roce 1373, ale historici se domnívají, že v tomto místě, při staré dálkové obchodní cestě, na pravém břehu řeky Vltavy, mohl stát nějaký opevněný dvorec či menší tvrz již nejméně o 100 1et dříve. František Palacký se v publikaci nazvané Historická mapa Čech o Poříčí vůbec nezmiňuje. Jednalo se o popis z prvé poloviny l4. století. Dá se to vysvětlit tím, že poříčský dvorec v té době mohl být vypálen. Na Palackého Mapě je zaznamenán kostel v Kamenném Újezdě, kostel v Černici, ves Rožnov, ale Poříčí nikoliv. Od začátku l5. století se zachovaly písemné záznamy o majitelích panství Poříčského, ale jejich jména nebudeme zaznamenávat, protože zájemce si je může z níže uvedené literatury vyhledat sám. Pro naši představu o Poříčském panství si budeme charakterizovat důležité dějinné etapy, důležitá období. Tak 200-leté období mezi roky 1420 až 1620 bylo na Poříčí dobou pánů vyznávajících víru "kalicha', podobojí. Z té doby, kdy na zdejším panství se mluvilo česky, nacházíme i ve spisech staročeská jména – Porziczij, Porzieszij, Porzieszie, Porzycz, Porieczie. O několik staletí později se panství či zdejší osadě říkalo Poříč. Všechny pozdější německé názvy jsou odvozeny z původního českého pojmenování, které označuje místo, osídlení poblíž řeky. Změna nastala po Bílé hoře a v období po třicetileté válce. Je to období zhruba v rozmezí let od 1620 do 1790. Po roce 1620 se stali majiteli poříčského panství budějovičtí dominikáni a zůstali zde až do roku 1784, kdy císař Josef II. zrušil zde, na jihu Čech, jejich řád. Za Dominikánů panství poříčské prosperovalo, což prokazují záznamy z hospodaření. V době poslední, od let 1780 do začátku první světové války poznalo panství poříčské řadu majitelů, což svědčí o tom, že zdejší hospodářství nebylo výnosné, neobstálo v konkurenci zemědělské výroby. Totéž platí pro období první republiky Československé. Poříčský statek se neřadil ani mezi velkostatky, proto se na něj nevztahovala prvorepubliková pozemková reforma. Zdejší starousedlíci, jak v Poříčí, tak ve Včelné si dobře pamatují na jméno Klaudy (nebo psáno také Claudi). Tento cizí rod zde hospodařil po dvě generace. Celé panství, jak dvůr, tak i sídlo-zámeček, park, ale i polnosti, to vše bylo udržováno ve vzorném pořádku. Posledním majitelem panství byl žid Pollak, ale to již Včelná byla od Poříčí oddělena. Židovský majitel a jeho rodina byla za nacistické vlády zlikvidována. V roce 1943, za protektorátu Čechy a Morava, bylo Poříčí administrativně sloučeno s Boršovem. Po květnu 1945, po porážce fašismu a našem osvobození, se obec Poříčí opět osamostatnila od Boršova, ale ne na dlouho. V roce 1949 opět úřední cestou došlo k vytvoření dvojobce Boršov-Poříčí. Po roce 1950 obec Poříčí jako samostatná obec zanikla a stala se součástí Boršova. Tak jsme ve veliké zkratce popsali vznik, vývoj a zánik Poříčí. Na rozdíl od Včelné, je o Poříčí mnoho písemných dokladů a my si nyní nejdůležitější z nich uvedeme. Poznatky o majitelích Poříčského panství jsou přehledně zaznamenány v publikaci Panská sídla na Českobudějovicku, která vyšla v roce 1998 a napsali ji Daniel Kovář a Pavel Koblasa. Další publikace, které lze všechny nalézt v budějovické státní vědecké knihovně, jsem seřadil chronologicky. Zprvu jsou to knihy německé, později české: SCHALLER Jaroslaus – Topographie des Königreichs Böhmen, Budweiser Kreis, 1797. SOMMER J. G. – Das Königsreich Böhmen, l841. Je pravděpodobné, že z těchto publikací, vydaných za dob Rakouské monarchie, čerpali všichni pozdější autoři. V těchto knihách najdeme údaje historické, topografické, hospodářské, finanční, správní a též varianty v pojmenování lokalit. Seznamujeme se v nich se zaniklým osídlením Kukulovice a Dubí, či Doubí. Je zmínka o Cukrmandlu, o osadě Bienendorf atd. Další publikací je Beschreibung der Diözese Budweis, l862, od autora jménem Trajer Johann. Následuje V. KOTYŠKA – Úplný místopisný slovník království Českého z roku 1895. V roce 1901 – Schematismus und Statistik des Grossgrundbesitzes im Königsreich Böhmen. Dále A. SEDLÁČEK – Místopisný slovník historický království Českého z roku 1908, CHYTIL – Úplný adresář království Českého z roku 1910. PROFOUS, SVOBODA – Místní jména v Čechách, vyšlo v roce 1957, a F. ROUBÍK – Soupis a mapa zaniklých obcí a osad v Čechách, l959. Důležitou publikací je RETROSPEKTIVNÍ LEXIKON obcí v ČSSR z roku 1972, v němž jsou údaje jak o Poříčí, tak i o Včelné. Karel PLETZER napsal článek Zaniklá osada Kukulovice u Poříčí na Českobudějovicku, který vyšel v časopise Jihočeského muzea Výběr – historický klub, l974. Nemohu opomenout zmínku, že v poříčské kronice, jejíž kopii máme v našem letopiseckém archivu, je zaznamenáno, že 400 stránkový rukopis o Boršovu a přifařených obcích napsal boršovský rodák, později regionální historický badatel, Vojtěch Mareš. Tento rukopis byl zapůjčen ještě za života autora někdy kolem roku 1950 Českobudějovickému muzeu. Karel Pletzer tento důležitý rukopis cituje, čímž potvrzuje jeho existenci, ale rukopis je nezvěstný. (Avšak v roce 2003 byl tento rukopis objeven v budějovickém oblastním archivu.)

O "Staré" Včelné se zmiňuje Josef Jiřička, včelenský kronikář v V. dílu naší kroniky. Já o tomto bývalém včelenském územním okrsku pojednám v následující kapitole XI./5.

Na řadě je Cukrmandl, poříčský hostinec. Jeho budova dodnes stojí v zahradě naproti vchodu vysoké skladištní budovy z dob socialismu, nazývané silo. Cukrmandl má dnešní boršovské čp. 210, ale jeho původní historické čp. bylo 14. Budova tohoto zájezdního hostince byla umístěna při staré obchodní cestě zvané německy Salzweg, solná stezka. Ve středověku, v souvislosti s rozvojem města Budějovic, vedla tato dálková cesta z naší země do Rakouska. Ve středověku se jí též říkalo cesta cáhlovská, podle rakouského města Cáhlov-Freistadt. Starší solná stezka nevedla od nás na Dolní Dvořiště, ale od Kamenného Újezda směřovala na Krumlov, Studánky, rakouský Leonfelden a dále do oblasti Solné komory. Zmiňuji se o této starší trase solné cesty proto, ježto blízko u zemské hranice se na této solné stezce nalézá rakouský Zuckermantl. Podobnost českého, poříčského Cukrmadlu a rakouského hostince Zuckermantl není, podle mého názoru, náhodná. Oba názvy vznikly zřejmě z hovorové řeči formanů, z jazyka německého. Byla vyslovena domněnka, že místo sousloví Zucker-mantel se dříve říkalo Zug-mantel (-mandel). Zug ve formanské řeči představoval soubor formanských vozů, čili náklad, tah. Druhá část slova tvoří německé výrazy: Mandel nebo Mantel (kryt, plášť... )

Lze si představit, že zájezdní hostinec je pro formany vítaným úkrytem, místem odpočinku, občerstvení a po útrapách cesty je oddych v hostinci jak pro lidi tak pro tažné koně místem "sladkým". Jazykovědci se shodují, že složená slova "cukrmandl, Zuckermantl, Zugmantel…" jsou jazykové zkomoleniny, mající ale věcný základ, reálný význam.

Poříčský Cukrmandl má historické číslo čp. l4. Číslování u nás se provádělo v rámci Josefínských reforem. V Poříčí má čp. 1 a 2 panské sídlo, zámeček a dvůr. Nižší čísla než čp. 10 byla poblíž panského sídla. Cukrmandl stál poněkud odloučeně od starého jádra Poříčí a proto asi dostal čp. 14. Kronikář Vydra situoval zaniklé Dubí do míst Cukrmandlu (viz náčrt SPOR O DVĚ CESTY).

Písemné zprávy o Cukrmandlu známe až z dob, kdy panství Poříčské patřilo budějovickému misijnímu a kazatelskému mnišskému řádu Dominikánů. Na panství se mimo základní plodiny pěstoval chmel, který využíval místní pivovar Dominikánů. Poříčské pivo se především čepovalo na Cukrmandlu. Na začátku druhé poloviny 18. století se začala v lese Na Boru (budoucí Včelné) vyměřovat nová trasa pro budoucí lineckou silnici. Bylo jasné, že po zprovoznění nové silnice ustane formanská doprava po staré cestě vedoucí kolem Poříčí. V rukopise Vojtěcha Mareše, jehož část vlastní rodina Němečků, bydlící již 4 generace na Cukrmandlu, jsem se dočetl, že převor Dominikánů v předstihu žádal budějovickou správu, aby mu povolila "přenést" Cukrmandl na silnici do Boru. Žádal o povolení postavení nové hospody na Boru. Odpověď nedostal. Proto se rozhodl sám a bez udělení povolení nechal při nové silnici vystavit nový dům pro hospodu, ve které by se čepovalo poříčské pivo. Když přišla v roce 1784 do těchto míst úřední komise, zjistila, že v jednom novém domě se čepuje pivo z Poříčí, že zde stojí další 4 nové domky a několik dalších rozestavěných. To je historie přenesení poříčského Cukrmandlu do Boru.

SPOR O DVĚ CESTY

DODATEČNÉ ZJIŠTĚNÍ (připsáno v roce 2004): Dubí, domnělé zaniklé středověké osídlení (zakreslené v náčrtu), nebylo tvrzí u Cukrmandlu, ale byl to lesní okrsek – dubina, rozprostírající se nad Poříčím podél budějovické dálkové obchodní cesty a sahajícím ve směru jihovýchodním až do okrsku malého osídlení jménem VESCE, dnes okrsku ČTYŘ CHALUP. Tuto domněnku vyslovil budějovický historik KAREL PLETZER a zdá se býti věrohodná.



ZÁJEZDNÍ HOSPODA CUKRMANDL


SILO V POŘÍČÍ – stojí naproti Cukrmandlu


Nyní si popíšeme jeden spor, který se odehrával v polovině XV. století v Poříčí. Zaznamenal jej již citovaný Vojtěch Mareš v publikaci s názvem O minulosti obce Boršova. Publikace vyšla v roce 1938, je velmi zajímavá a získal jsem její kopii pro náš letopisecký archiv. Podle Marešova textu a znalosti místního stavu jsem udělal náčrt (viz výše), který jsem označil názvem Spor o dvě cesty. Na základě analýzy historického textu, který bude citován, jsem mohl jednak zakreslit trasy obou popisovaných cest, jednak lokalitu zaniklého osídlení Dubí. Lokalita Včelné byla tehdy porostlá lesem, který nazývali Bor. Poříčí bylo propojeno cestou s osídlením jménem Vesce (O 200 let později lokalita Čtyři Chalupy). Zmíněný náčrt je rekonstrukce historické topografické situace. Pro lepší představu jsem do náčrtu zakreslil několik charakteristických reálií, které jsem označil slovem "budoucí", ježto v roce 1453 tyto reálie ještě neexistovaly. Nyní můžeme citovat Marešův text, který autor převzal z archivního nálezu známého historika Františka Palackého: ".... V polovině tohoto století urovnávali Oldřich a jeho syn Jan z Rožmberka spor, který vedl klášter vyšebrodský s majitelem panství Poříčského, Václavem Talafůsem z Dobřan, seděním na Poříčí. Z listiny ze dne 24.8.1453 se dovídáme, že šlo o cestu, která vede z Boršova přes řeku mimo rybníček nahoru k Poříčí a k Dubí a odtud dále k Plavu a k lukám, které na Boru leží, ježto jsou to louky Boršovských. Také o tu cestu, která od rybníčka jde skrze Dubí k Rožnovu a k Budějovicům. Boršovští hospodáři prosili pana Talafůsa, aby jim nebránil v používání této cesty, k čemuž on svolil. Zato kněz opat dovolil lidem z Poříčí i z Vesce, bráti si dříví z lesa, co by unesli na zádech anebo odvezli na vozíkách nebo sáňkách bez koňského potahu....." K porozumění textu tyto poznámky: Boršov patřil Vyšebrodskému klášteru. Boršovští měli na poříčské straně, tedy za řekou, louky, které se táhly až k lesu (Boru). Závěrem poznamenávám, že za dnešní situace v dané lokalitě došlo k velikým terénním přeměnám v důsledku různých staveb a nových komunikací. Najdeme však rybníčky, i když jsou dnes bez vody a nalezneme i části tras starých cest.

Jméno Vesce se vyskytuje v jižních Čechách několikrát a je bezpochyby odvozeno od slova ves, vesnice. Možná, že vesce byla malá vesnička, jen o několika staveních. V matrikách církevních, které jsem prohlížel v třeboňském archivu, jsem nalezl zápis Wesce, což je německý přepis. Vícekrát ale v matrikách najdeme německý překlad původního českého slova vesce – Dörfel, Dörfless. Orientačně jsem v Třeboni prohlédl 3 nejstarší církevní matriky. Vždy jsou to tři svazky – matrika narozených, zemřelých a matrika uzavírání manželství /Liber Babtisatorum, L. Defunctorum, L. Copulatorum/. Protože jsou to církevní matriky, vedla je farnost boršovská – Parochia Boreschoviensis. Latina se mísí s němčinou. Nejstarší zachované boršovské matriky jsou z let 1653-1683, další svazky končí rokem 1700 a poslední zápis o poříčském (včelenském) osídlení Dörfless je zaznamenáno v matrice z roku 1741. To už je ale novověk a z tohoto období máme už důkazy, že popisovaná lokalita přináleží později k území Včelné pod jménem Čtyři Chalupy. Jiřička se v V. díle včelenské kroniky zmiňuje o dalším starém názvu lokality Čtyř Chalup – Fehsce Chalupen. Opět důkaz zkomoleného českoněmeckého pojmenování. Fehsce mělo jistě český původ od slova vesce. Slovo Chalupen není třeba komentovat. Kronikáře Jiřičku celá tato probíraná otázka lokality Čtyři Chalupy zajímala. Koho by jeho závěry zajímaly, najde je v kronice V./str. 403, 478-480/. Zásadním důkazem středověkého stáří lokality by mohl být archeologický průzkum tarasové studny v lokalitě Čtyř Chalup. Pokusil jsem se upozornit včelenskou veřejnost na historicky cennou oblast Čtyř Chalup a jejich okolí prostřednictvím místopisné vycházky, která se uskutečnila na podzim v roce 1999. Na základě více indicií se souhlasně domnívám s Vojtěchem Marešem a Josefem Jiřičkou, že STUDNA je středověkého stáří, asi z doby husitské. Mohl zde stát jeden z poříčských dvorců, které Aleš z Poříčí v roce 1407 prodal budějovickým Dominikánům, když předtím, v roce 1400 si ve zdejší oblasti zakoupili Dominikáni les, který podle majitelů později dostal jméno Mnichovec (les mnichů). Válečné nepokoje husitských bojůvek mohly osídlení v lokalitě Čtyř Chalup zničit, tak jako byly zničeny a zanikly Kukulovice a Dubí ve zdejším kraji. Nemáme ale žádné důkazy, jak tyto historické události skutečně probíhaly. Osídlení lokality nevymizelo a nezbývá než aby budoucí generace pokračovaly v historickém pátrání.

Posledním tématem poříčské kapitoly je historie mlýnů, o které jsem se dozvěděl z již zmiňované poříčské kroniky. Tu historii sepsal kronikář Vladimír Příborský. A odkud tento kronikář čerpal informace? Od Vojtěcha Mareše, neb to byli přátelé, což mi sdělil Jan Němeček z Cukrmandlu.

Prvý písemně doložený poříčský mlýn je z roku 1379. Koupil jej Bušek z Poříčí od kláštera Vyšebrodského, tedy od Boršovských. Víme, že mezi Poříčím a boršovskou stranou byl ostrov, původně mnohem větší než je jeho dnešní malý zbytek. Původně měli Boršovští mlýn na svém, tj. na levém břehu řeky. U Boršovských mleli i Poříčští. Není záznam, kdy byl tento boršovský mlýn zničen, ale pravděpodobně to bylo ve 20. letech l5. století, za bouří husitských. Další, tj. druhý mlýn v této oblasti byl již na břehu pravém, pod poříčskou tvrzí. Jeho existence je doložena z roku 1562. V. Mareš nalezl smlouvu z roku 1594, v níž je popis tohoto mlýna. Měl 4 kola-složení a páté kolo na stoupy. Záznam je též o pile na vodní pohon. Tento druhý mlýn zanikl někdy v dobách třicetileté války. Zničen byl i jez, o čemž je zápis z roku 1665. Dominikáni zprvu po roce 1620 mlýn neobnovili, mouku dováželi. Později se pustili do obnovy jezu, ale dílo nemohli již dokončit. Ze záznamů se dovídáme, že v roce 1795 nechal postavit nový mlýn majitel poříčského panství Václav Donner. Postupně se dělaly další stavební úpravy na náhonu a jezu. Další informace už má přímý vztah k mlynáři Michalu Roblovi ze Včelné. Robl se narodil v roce 1801 a v roce 1841 bydlel ve Včelné v domě čp. 38. Mlynář Robl měl poříčský mlýn zprvu v tzv. emfyteutické držbě od majitele panství. Emfyteuze je dědičný pacht, který umožňuje, aby po čase propachtovaný majetek mohl být vykoupen do osobního vlastnictví. A to se také stalo. V roce 1893 přešel poříčský mlýn do vlastnictví včelenského rodu Roblů. Nevíme, jak rod Roblů skončil, ale v soupisu obyvatel Včelné z roku 1910 již jméno Robl není. Zřejmě Robl nevydržel tlak konkurence, neboť existuje záznam, že v roce 1896 přechází poříčský mlýn do vlastnictví Společnosti budějovických obchodníků. Tato obchodní organizace pod názvem Mlýny budějovických pekařů a krupařů poříčský mlýn přestavěla, protože už nevyhovoval nové mlynářské technologii. Tento v pořadí čtvrtý poříčský mlýn měl zprvu 4 turbiny, později 2 turbiny, ale výkonnější. Mlýn byl lokalizován o něco výše proti proudu, protože se rekonstruoval náhon. Denně v tomto mlýně semleli 30 metrických centů obilí. V roce 1906 došlo ke změně vlastníka mlýna, neboť v oboru mlynářství došlo ke krizi, která byla vyvolána konkurencí levné maďarské mouky. V Poříčí se utvořilo družstvo, které mlýn koupilo. Členy a podílníky Družstevního poříčského mlýna se stali movitější občané Boršova, Kamenného Újezda a Poříčí. Prvním předsedou Družstva byl zvolen Jan Kalkuš, nikoliv ze Včelné, ale z Vrábče. Předsedou dozorčí rady byl tehdy Václav Tutter, učitel z Kamenného Újezda. Dalším předsedou byl Jan Hrdina, hostinský z Poříčí. A konečně přichází ke slovu také Včelná, neboť dlouholetým stárkem v tomto mlýně byl Emanuel Černý, narozený roku 1866 ve Včelné. Po něm převzal tuto funkci jeho syn Bohumil Černý (ročník 1898), který byl před více než 50 lety starostou Včelné. O poříčském mlýně a o mlynářském rodu Černých je psáno zde v naší kronice V.

Po roce 1945 se mlýn kapacitně zvětšoval. Denně zpracovával až 4 vagóny obilí a zaměstnával přes 30 dělníků.

Po roce 1990 byl mlýn zprivatizován a vyrábí dodnes. Ve Včelné si postavil dům v Lesní kolonii čp. 367 Josef Pakosta, který má odborné mlynářské vzdělání a pracuje v tomto oboru u Zátků v Březí. Je jistě do záležitostí mlýna v Poříčí zasvěcen, ale to už je současnost a její záznam náleží budoucnosti.

Tímto se kapitola o Poříčí dokončuje. Popsal jsem "čtveré" historické propojení Včelné s Poříčím u Boršova nad Vltavou. Jsem si vědom, že téma není vyčerpáno, neboť kolik mezilidských vazeb zde bylo a stále je a trvá....

Zakončení mého kronikářského sdělení nemůže být jiné než smutného ladění. Předně se domnívám, že nemělo v dobách naší prvé republiky dojít k ODLUCE. Katastrální hranice, určená železniční tratí, není hranicí přirozenou, ale umělou. Vždyť z domů pod včelenským nádražím mají tamní obyvatelé blíže do centra Včelné než za řeku do centra Boršova. Včelenští "radní" se při projednávání odluky snažili, aby jim katastrálně alespoň připadla nejhořejší část Poříčí, okrsek tzv. Staré Včelné. Ale protože Poříčí zaostávalo za Včelnou jak ve výstavbě nových domů, tak v počtu obyvatel, nemohlo si dovolit přijít o daňové poplatníky a trvalo na hraniční čáře dané železniční trasou. Včelná to uznala a ustoupila.

Daleko smutnější je záznam o současném fyzickém stavu bývalého centra obce Poříčí. Tím vždy byl areál panského sídla, zámeček, park a hospodářské budovy statku. Kdysi a nikoliv příliš dávno, vzorně udržovaný park, vstup do areálu sídla, s řadou vzácných dřevin atd... atd... je nyní vydán na pospas neudržované bujnosti zeleně. Hospodářské budovy jsou ve stavu zřícenin, vnitřní zařízení je vypleněno. Už se zde v poslední době vystřídalo několik podnikatelských aktivit, které ale neměly s původním určením žádnou souvislost. Zemědělství zde skončilo. Pod zámečkem směrem k řece byla postavena "technická rotunda" – čistička odpadních vod. Patří tam? Zámeček ještě stojí, má soukromého majitele, ale budova není udržována.

Smutno pohledět kolem.....

Skončila doba PANSTVA, nebo neskončila? Je pravda, že ta minulá panská éra byla svázána s některými jevy nedobrými, ale pozitiv bylo více. Bývalí majitelé si svého majetku hleděli a zvelebovali jej. To nelze zamlčet pro budoucí generace.

Jen jednou větou budu charakterizovat čtyřicetiletou dobu socialistického hospodaření na statku a zámečku v Poříčí: Provozovala se zde zemědělská činnost, ale pouze jako účelová exploatace, žádné zvelebování nebylo.

Jak bude dále......?


Pokračování >>