Z kroniky Včelné díl IX, r. 2004 - OKÉNKO DO HISTORIE - ROK 1945

Kronika Včelné, díl IX., r. 2004

OKÉNKO DO HISTORIE - ROK 1945

Je známou pravdou, že historie je nenahraditelnou složkou lidského bytí minimálně k tomu, abychom se z ní dokázali poučit a nedělat již chyby, které byly páchány v minulosti. Zda tomu tak doopravdy je, těžko posoudit… Toto historické okénko bych rád věnoval práci pana Antonína Babky, jenž své dílo nazval "Vzpomínky na příchod Rudé armády do obce Včelné ve dnech osvobození roku 1945 a co tomu předcházelo." Čerpáno bylo z dílka Sborníček prací členů národopisného kroužku při Jihočeském muzeu XXIII., jenž nese podtitul "Květen 1945 ve vzpomínkách". Tento sborníček prací vydalo Jihočeské muzeum České Budějovice v květnu roku 1973. Následující text pana Antonína Babky je autentický.

Vzpomínky na hrůzy války a z nich se rodící osvobození Československa od německých fašistů roku 1945.

Události na konci války jsem prožíval v obci Včelné u Českých Budějovic s ostatními spoluobčany. Ačkoliv jsme poslouchali rozhlasové zprávy z Londýna, zprávy rozhlasu z Moskvy a sledovali jsme postup Rudé armády z východní fronty a západních mocností na jižních bojištích, přece osobní zážitky okolo nás působily více o blížící se frontě válečných bojišť.

V měsíci únoru, za dosti velkého mrazu, přišel k nám železniční zřízenec z nádraží ze Včelné a sdělil nám, že bude v poledních hodinách projíždět vlak, který poveze politické vězně z koncentračních táborů do Horního Dvořiště a dál do Rakouska. Je to s Němci zlé, neví již ani co dělají, je to vlak smrti. Vypravili jsme se s ženami k trati. Poblíž nádraží vede přes trať dřevěný most, tam jsme se shromáždili a čekali až vlak pojede. Vlak se blížil. Byla to souprava otevřených vagonů, které se používají na přepravu uhlí. Vjel pod most, takže jsme dobře viděli plné vagony zubožených, na smrt vyhublých lidí. Byli polonazí, oblečeni jen v lehkých trestaneckých šatech a přes ramena měli přehozenou roztrhanou deku. Hrůza se na to podívat. Vlak vjížděl do stanice značnou rychlostí, ale bylo vidět, jak studený vítr doslova prochlazoval tyto ubožáky. My jsme udiveně stáli a nemohli jim nijak pomoci. Později jsme se dozvěděli, že vlak nedojel na místo určení. Přičiněním železničních zřízenců a strojvedoucího, pro poruchu na stroji, nemohl vlak jet dále a zůstal stát mezi stanicemi Velešín - Kaplice. Část vězňů se zachránila v přilehlých vesnicích, mnoho jich však po velkém utrpení zemřelo. Hrob neznámého vojína - vězně z tohoto transportu - je na hřbitově v Kamenném Újezdě. Byl to skutečně vlak smrti.

Jednoho mrazivého rána, koncem měsíce dubna, se rozletěla zpráva, že v lese na tzv. "Hraničkách", půl kilometru jižně po silnici za Včelnou směrem na Český Krumlov, je zbytek rozprášené maďarské armády. Občané z obce se šli přesvědčit na vlastní oči a skutečně v lese byl štáb maďarských důstojníků a vojáků, kteří pronásledováni Rudou armádou prchali. Bylo to asi třicet vozů s koňskými potahy, menší počet vojska, vyšších a nižších důstojníků a několik žen. V lese měli asi dvacet kusů hovězího dobytka, většinou volů. Jeden kus v lese porazili a za maso vyměňovali u vesničanů chléb a jiné potraviny. Přesto však vojáci měli hlad a byli vyhublí. Koně a ostatní dobytek se pásli v lese na vřesu a staré trávě, na jarním osení, které bylo tenkrát pěkně vzrostlé. Na polích nadělali mnoho škod. Majitel pozemku, J. Kalkuš ze Včelné, žádal náhradu za nadělanou škodu, uhradili mu ji tabákem, jiné platidlo nebylo, jen tabák a maso. Maďarští vojáci se vyptávali, v jakém kraji se nacházejí a co je to za město před nimi a jak Rusové postupují. My jsme věděli, že Rudá armáda postupuje na Třeboň, čemuž se divili. Druhý den ráno hnali dobytek před sebou a projížděli obcí Včelnou do Českých Budějovic, kde byli zatčeni. Uniformu měli z látky khaki a na jejích knoflíkách měli vyraženou korunku, kdysi vládnoucího maďarského krále. Zanechali po sobě v lese jen nečistotu. Tak skončila neslavně u nás jedna část maďarské armády.

Při náletu na České Budějovice před skončením války, přijížděli po silnici od města do Včelné uprchlíci s povozy. Když sirény houkaly na poplach k náletu, počali Němci koně bičovat do rychlého klusu, ale koně s těžkým nákladem do kopce nemohli klusat, a tak zajížděli do uliček mezi zahradami a dva povozy byly kryté. Koně byli celí zpěnění. Malé děti se třásly, křičely, plakaly, jedna matka klečela na zemi, ruce spínala a prosila o pomoc. Byl to zoufalý, beznadějný útěk, když věřili Hitlerovi. Jeli až z Moravy a stejně jeli do zajetí.

Dále jsme ze Včelné pozorovali letecké boje nad letištěm v Plané u Českých Budějovic, anglické a německé stíhačky. Viděli jsme, jak byla sestřelena německá stíhačka a v plamenech padala k zemi, přímo do lesa. Letadlo klouzavým letem sráželo vršky stromů, až dopadlo na zem a začaly hořet i okolní stromy. Požární sbor protiletadlové obrany musel zasáhnout. Přijela i německá vojenská pohotovost, která odvezla mrtvoly a trosky letadla.

Tak dny ubíhaly a fronta se stále přibližovala. I u nás ve Včelné bylo slyšet z šumavských lesů silné dunění děl. Němečtí vojáci, kteří byli ubytováni v obci, se přes noc ztratili bez nějakých příprav. Spálili ale všechny papíry, doklady a různá fakta.

Často přelétaly americké a anglické letouny nad obcí, která je obklopena železniční tratí a nádražím. Trať je na delším úseku v dost hlubokém příkopu, kde za války při náletu zastavovaly lokomotivy, aby se ukryly. V poslední době je však tzv. "kotláři" našli a zničili, aby tak ochromili dopravu na dráze. Při těchto náletech vždy přednostové stanice upozorňovali cestující, aby se nezdržovali před stanicí a v blízkém okolí. Jedna zvědavá žena při náletu neuposlechla, chtěla vidět letce a letadlo, zůstala stát a byla zasažena ze strojní pušky a po ošetření zemřela. Toto se přihodilo na stanici Poříčí u Českých Budějovic, dnes přejmenovaná stanice Boršov nad Vltavou. Náboje byly asi dva centimetry průměrné ráže, byly velmi průbojné, jak jsme se sami přesvědčili u prostřílené traťové kolejnice ve stanici Včelná.

Dny ubíhaly, až přišel 5. květen, den, kdy v Praze povstal český lid proti nenáviděným fašistickým okupantům. Bylo to v sobotu v poledne, kdy tato zpráva rozhlasem pronikla do našich domovů. Lidé, sousedi a sousedky, vybíhali před chalupy a domky na silnici, radovali se, že bude po válce. Přestalo se pracovat a jen se sledovaly další zprávy. A ty byly stále radostnější, že Rudá armáda osvobozuje Prahu a tím úspěšně zakončuje pražské povstání. Jako blesk proběhla zpráva, že Rudá armáda se přibližuje k Třeboni. Bylo to radosti a nadšení.

Druhý den se nadšení a radost stupňovala. Já jsem vyvěsil na domku č. p. 58 československou vlajku, která opět po šesti letech vesele vlála nad naší vesnicí. Některé sousedky mě varovaly, že je to předčasné, ještě se bojovalo v Českém Krumlově a jinde, ale prapor vlál dále.

Odpoledne jsem se třemi muži - Hrdličkou (ještě je živ), Viktorem Černým a Karlem Miesbaurem (kteří spí již věčný sen) umlouval, že postavíme slavobránu našim osvoboditelům. Tak jsme se dali do práce. Přinesli jsme z lesa chvoj, tyčky, potom májky, červeno-bílo-modré fábory a udělali pěknou velkou slavobránu. Ale jaký nápis? Azbuku jsme neznali, a tak jsme napsali po česku "Vítáme Vás u nás". Bránu jsme postavili uprostřed vesnice na hlavní silnici. Lidé se sbíhali kolem nás, potřebovali jsme pomoc při stavění, opatřit kamení a kola, do kterých jsme slavobránu postavili a velkými kameny upevnili, aby brána v kůlových dírách pevně držela. Do této práce přišla radostná zpráva, že Rudá armáda vjíždí do Českých Budějovic. Všichni nás opustili a běželi vítat ruské vojáky do města. Zpátky se vraceli až večer, mladí i starší vyprávěli nadšení a šťastní, že viděli ruské vojáky a některým i stiskli ruku, vyprávěli, jaká byla v městě sláva.

Týž den, co jsme postavili slavobránu, stojíme na silnici a tu se žene německá jízda, vojáci bičují uštvané koně. Na rozcestí zabočili na okresní silnici směr Boršov a Křemže. V této zatáčce již dva koně nemohli snést tak velký nápor, padli na zem a uchváceni zašli. Němce provázel jen posměch a nadávky. Takovým spěchem tedy utíkala německá armáda, která viděla, jak náš lid radostně vítá Rudou armádu. Po této události se náhle na silnici objevil džíp, řízený černochem, a jak jsme zjistili, byli to dva američtí vojáci, kteří hledali cestu do obce Litvínovice, přitom zbloudili a jeli zpět do města. Třetí den přijela hlídka ruských vojáků a "čistili" okolí od Němců, jednalo se o prohlídku lesa. V obci se ustanovil revoluční Národní výbor, muži záložáci vojenské služby se přihlásili ke spolupráci s výborem. Na Revoluční výbor přišli ruští důstojníci a navázala se spolupráce. Obec se "čistila" od Němců, kteří byli odváděni do vykázané místnosti.

V dopoledních hodinách přišel rozkaz, že obcí budou projíždět německé tanky - oddíl SS, aby se obyvatelstvo neshromažďovalo na silnici, aby nevyhlíželo z oken, že by mohli Němci někoho zranit. Projížděli s pohledy vrahů a my jsme se ze srdce radovali, že taková silná tanková armáda musela před Ruskou armádou zbaběle prchat. A my jsme si opět uvědomovali, jaké to musely býti těžké boje. Němci odjeli a my jsme mohli volně, bez starosti vyběhnout a veselit se. Tehdy pro nás nastalo pravé osvobození.

Odpoledne začaly jezdit ruské povozy, naložené různými věcmi pro zásobování vojska. Koně dobře krmení, různých ras - ruské, maďarské, moravské. Povozky doprovázeli obyčejně čtyři až pět mužů, kteří byli obyvatelstvem srdečně vítáni, pozdravováni, ruce se podávaly, celé odpoledne se nic nedělalo, jen se pořád vítaly nové a nové povozky a radovali jsme se dohromady z konce války. Celé toto vozatajstvo se usídlilo poblíž obce v rožnovských a plavských lesích. Ještě přibyli dělostřelci s děly a pěchota v autech. Začala horečná práce v lese, který se za pár dnů proměnil v krásný park. Při pěkném slunném počasí, které tenkrát bylo, tento les poskytoval odpočinek vojsku po tak velkých bitvách a pochodech. Postavily se zemjanky, to jsou takové stany, asi půl metru zakopané v zemi, pak z prken dobře vystavěné postranní zdi a za střechu sloužila do špičky vystužená celta. Krásně upravené cestičky, posypané žlutým nebo bílým pískem, na nich byly namalované kruhy, které zdobily barevná sklíčka složená do hvězd a jiných obrazců. Okolo cestiček byly vysázené malé smrčky.

Brána do tohoto vojenského tábora byla vyzdobena podle ruského vzoru, pro nás to byla neobvyklá podívaná. V této vstupní bráně drželi vojáci službu. Pro svůj vojenský prapor, neboli zástavu, postavili ruští vojáci zvláštní pavilonek, kde vojáci drželi neustále stráž.

V táboře postavili letní divadlo, kde konali pro vojskem pozvané občany divadelní představení, ovšem v jazyce ruském, ale i přesto to bylo zábavné. Dechová hudba často koncertovala za teplých večerů před táborem. Bylo postaveno prozatímní kino, kde byly promítány různé válečné a zábavné filmy pro vojsko a všechen lid. Přístup byl volný, byla to prostorná louka, kde se vše odehrávalo. Na této louce (nynější hřiště) byla postavena čistě vyleštěná děla v řadě a mohli jsme si je volně prohlížet bez vojenského dozoru.

Za týden ruská armáda u nás zdomácněla, vojáci chodili do vsi a do domácností, většinou se každá rodina s některým vojínem spřátelila. Vyhledávali různé živnosti, potřebovali zhotovit věci od truhláře, zámečníka, kováře, krejčího, obuvníka, švadleny, holiče, apod., takže bylo ve vsi živo. Moji krejčovskou provozovnu brzy našli a zahrnuli nás spoustou práce. Říkali mi po rusku "portnoj", tj. krejčí, kalhoty byly bruky, gimnostorka pak blůza, furaška čepice, atd.

Poněvadž jsem zakázky nestačil zvládnout, žádal jsem o přidělení alespoň dvou tovaryšů na výpomoc. Byli mně přiděleni a důstojníci na mne naléhali, abych šil ještě kožené pláště. Po přinesení kůže, která byla měkká, jsme se do kožených plášťů pustili, byla to práce náročná, ale zvládli jsme ji dobře, takže se naše dílna specializovala pouze na koženou práci, šití plášťů a bund. Ruským důstojníkům se moc líbila zvýšená ramena a vypasování plášťů. Navštívil nás také velitel tábora pplk. Jurij Pantělejovič Kondratěnko, potřeboval nutně novou uniformu na soustředění ruské a americké armády v Českém Krumlově. Bylo to shledání dvou vítězných armád. Měl jsem propustku do tábora, když jsem chodil zkoušet oděv některým důstojníkům. Při té příležitosti jsem si mohl prohlédnout celý objekt a viděl jsem, že z lesa se stal pěkný park. Před každým jídlem mne pohostili vodkou.

Pro koně byly zhotoveny žlaby, ke kterým byli uvázáni. Koní bylo mnoho, a když se některý utrhl a volně běhal po lese, stalo se také, že si zlomil nohu, nebo se smrtelně zranil. Pak byl zabit a v obci byl výsek koňského masa, a to bývalo dost často. Maso bylo hodnotné, většinou z mladých koní. Lidé potom vařili a pochutnávali si na dobrém koňském guláši. Dny osvobození utíkaly a pořád bylo něco nového. Vojáci starších ročníků byli propuštěni do civilu a s radostí odjížděli do svých vzdálených domovů. Jiní, mladší, zase přijížděli zpět z dovolené. Také jeden vojín, jménem Sergej, se kterým jsme se blíže spřátelili, přijel z dovolené. Vyprávěl o domově a vyřizoval pozdrav od svých rodičů. On totiž doma vyprávěl rodičům o vojně, líčil kruté boje, v nichž porazili nepřítele, projeli několika zeměmi a nikde se nemohli dorozumět. Až přišli ke konci války do země, do Čech, kde je lidé srdečně uvítali, kde se s lidem dorozuměli, a ten k nim byl tak přátelský a pohostinný. Je to lid dobrý, jsou to Češi. Rodiče se radovali, že je taková země a tak daleko od nich vzdálená. "Pozdravujte je," řekli synům.

Poznali jsme dobře Rudoarmějce. Když měli volno, seznamovali se i s našimi dívkami, a s nimi pak rádi vyjížděli na tzv. pryčce do okolních vesnic k tanečním zábavám. Ačkoliv pryčka byla jen pro tři osoby, nasedalo jich až šest - tři dívky a tři vojáci. Koně pustili do rychlého klusu a povozka létala ze strany na stranu, děvčata pískala a chtěla zastavit, ale vojáci jen říkali: "Eto ničevo," a jeli dál.

Tak čas rychle ubíhal při krásném počasí a tento rok 1945 byl skutečně rokem krásným a úrodným, úroda na polích pomalu dozrávala. Také čas odpočinku ruské armády končil a nastalo pomalu stěhování a loučení. S ruskými vojáky jsme prožili několik krásných a nezapomenutelných dní. Odjeli a nám nastala práce - uspořádat si svůj osvobozený stát.

Na místech, kde Rudá armáda odpočívala po velké vlastenecké válce, postavil městský národní výbor a vděční občané Včelné památník s nápisem: NA PAMĚŤ POBYTU SLAVNÉ SOVĚTSKÉ ARMÁDĚ, NAŠÍ OSVOBODITELCE ROKU 1945, Včelná roku 1965.