Z kroniky Včelné díl I - Kdo měl pomoci a kdo pomůže

Kronika Včelné, díl I., r. 1920

Kdo měl pomoci a kdo pomůže

Člověk nábožensky založený očekává svůj lepší a blaženější život v nadpozemské výši a lidi se špatnými skutky posílají do vnitrozemské výhně - Tak i lid v této době čekal od jiných spásu ve své prostomyslnosti a naivnosti.

Napřed se čekala všeobecně spása od našich vojáků, potom od Italských legionářů, Francouským se moc nevěřilo a konečně měly lid vysvoboditi legionáři z Ruska. Posledním legionářům, že byli z Ruska se mnoho vítání nenadělalo. Ale za to cigaret rozdaly hodně.

Legionáři přijely, zapadly jako jiní a bylo po pomoci. Chudobou člověk již tolikráte zklamaný ve své důvěře, počínal nenáviděti sám sebe, t.j. své stejněsmýšlející a počínal žíti každý na svou pěst. Špatnost, získaná za války, počíná se probouzeti. Kradli se ve válce celé země, města a j. velké věci. Co se tam našlo, posílaly oficíři po vojácích domů. Voják když to viděl, bral také a vozil, když mohl domů. Že špatný příklad kazí dobré mravy se zde osvědčilo v plné síle.

Tak i nyní. Co lid vidí u jiných, takovým také je sám. Jednou zdemoralisovaný lid se nedá hned na cestu pokroku a humanity. Pomalu si budeme uvědomovat to, co jednou vědět musíme a to jest; že nám nikdo pomoci nemůže a nepomůže, ale že si musíme pomoci sami. Sami svou prácí a pospolitým dílem; za poměrů těchto, kde se kupí nový dluh na starý a konec konců by všechen užitek plynul do kapes těch nejbohatších jako úroky z lidského snažení a namáhání, v této společenské soustavě nápravu zjednati nebude lze. Ale to je věcí budoucnosti a ne přítomnosti jak se rozluští tato otázka.

Jisto jest jenom to, že bez pilných lidských rukou lidem pomoženo nebude a že si na konec blahobyt musí lidé sami, každý svou prací vytvořit; jenom existenční podmínky třeba lidem zajistiti.