Z kroniky Včelné díl I - Místní zvyky a obyčeje
Kronika Včelné, díl I., r. 1922
Místní zvyky a obyčeje
Než napíšu datum následujícího roku, myslím že bude dobře popsati zvyky Poříčí a Včelné, neboť jsou dosti se od sebe lišící. V každé vesnici jsou jiné zvyky, můžeme jíti kamkoliv, a tak i zde.
Poříčí je vesnice tižší, konservnatější nežli na „Bořích”, jak se u nás dosuť často říká, ale před čtvrt stoletím byl opak toho. V Poříčí byli lidé více domorodí, kdežto na „Bory” přicházely lidé odjinud a i ti starší domorodci hleděly na se skrz prsty, neboť jedni byli z Poříčí a druzí z „Boru”. Jedni byli domorodí a druzí přivandrovalci. Zvyk tento po válce úplně mizí, ale jistá nevraživost ve věcech veřejných trvá dosuť. Poříčí je obec menší, ale průmyslovější, bohatší. Včelná zase mnohem lidnatější ale chudší; hlučnější. Je zde taková veselá bída.
Jeden zvyk však udržel se až na naše dny a to je o sv. Janě Nepomuckém dne 16 května. Od 1 května začne v kapli pobožnost; o sv. Janě se střílí z hmoždíře a potom se chodí den co den ku kapličce nade Včelnou až do konce května. Procesí vodí vždy večer ku kapli Fr. Kroneizl, který též vodí pohřby do Kam. Újezda. Dříve tak činil jeho otec. Snad se nikde tolik nenazvoní jako ve Včelné.
V Poříčí naproti tomu zvyk tento již pominul. Také tam mají vedle pošty sv. Jana, ale modlit už se k němu nechodí. Starý „Švadléňák” zemřel a nenašel se jiný, který by se toho uchopil. Ovšem; kdyby nebylo žen, nemohlo by chodit procesí ani ve Včelné. Ale uvážíme-li, že se zde zpívá a ženy rády zpívají a zde je k tomu příležitost, nedivíme se tomu. Vzdělání nám dosud všem chybí. Obyčej u nás bývá, že muž je pokrokovější, třeba socialista a žena pobožná a totiž klerikální. Také tento obyčej pomalounku mizí. Někdy se projeví silněji; jindy se zdá že zmizel a tím ukazovatelem jsou veřejné projevy. Někdy a to obyčejně se kloní ženy ku straně lidové, dříve „katolické” a někdy se přikloní k socialismu. Tyto dvě strany totiž: Katolická a socialistická zápasí od svého vzniku mezi sebou. Katolická má na své straně lidi starší, usedlejší a hlavně ženy. Strana socialistická živel mladší. Bývalo tu obyčejem už as 30 let před převratem, že se tu potíraly jen ty dvě strany. Nyní je ovšem jinak.
Zvyk pohřbívání se též udržel od starších dob až na naše dny. Zemře-li někdo, nechají pozůstalí po vsi jednou starší chudou ženou opovědít pohřeb a to takto: „Ten neb onen vás nechá prosit, jestli budete moct jít na funus. Zítra o půl deváté vyjdou z domova.” Ten samý den se požádá místní zpěvák, aby se přišel večer modlit. Sejde se více lidí, modlitby vodič pohřbů předříkává a ostatní po něm. Tak se děje po dva večery. Třetí den před pohřbem je to samé; pak se rakev naloží na nějaký vůz, zpívá a modlí se až ku kapličce nade Včelnou. Tam se mrtvý ústy zpěváka se živými loučí a prosí pro Boha za odpuštění. Pak se ještě modlí na hrobě po obřadech a poděkuje za účast na pohřbu za pozůstalé. Úchylek z pravidla zde není, ale přec musí nastati, když zemře někdo z jiné církve neb bez ní. V Poříčí je to týž, až na zpěváka, toho tam nemají. Avšak vlivem tamnější inteligence tam tento zvyk dříve pomine než ve Včelné.
Dříve se také modlily lidi i v hospodě, najmě u Kalkušů, majíce zvonek zrovna před oknem. Tehdáž byl zvonek umístěn na sloupu se stříškou mezi J. Benákem a Kalkušem, až pak na počátku dvacátého století byl přemístěn na nynější kapli na pozemku p. Karla Černýho. Kapli samu nechala vystavět paní Vycpálková z Plzně.
Obyčej zde býval, že „Boráci” neradi dlouho ve „světě” t.j. ve Vídni nebo v Německu zůstali. To vždy jen tak na skok a už byli zase doma. Nyní žehrají na to, že do světa nemohou. „Laštovky” přelétali sem a stavební dělníci tam a to ze Včelné i z Poříčí.
