Z kroniky Včelné díl I - Rozvoj obce
Kronika Včelné, díl I., r. 1922
Rozvoj obce
Nemysli si čtenáři, že bylo tehdy vše tak pohodlné jako dnes. Až do let podevadesátých v 19 století se musely lidé více namáhat, než něco někam dopravily nebo zaslaly. Chtěl-li kdo z Poříčí do Boršova nebo zpět, musel si mnohdy hodně dlouho namáhat hrdlo a křičet převééééést a potom teprv musel dát aspoň dva krejcary. Což když byl pohřeb nebo jiná věc, která se musela po lodici převážet, to byla práce. Když řeka zamrzla, to byl most, to se to převáželo snadno. (Nynější betonový most dostavěn za války do roku 1917.)
S tehdejší poštou byla také svízel, kdo potřeboval poslat psaní nebo jej očekával, musel se optat staré Táchové nebo která právě tu funkci zastávala, kdy půjde do města. Ona tam tak dvakrát týdně nebo dle potřeby chodila, dalo se jí psaní a na „mark” (tak se říkalo známce) dva krejcary od toho, ať to bylo odnést nebo přinést. Do města brala ještě také jiné posilky než psaní. Všeliký vzkaz či jiné vyřízení mnohému nebo mnohé, sázku do „Lotynky”, potom zas podívat se na „numera” a tak toho mívala takto mnohdy plnou hlavu, neboť záznamů si nemohla dělati z důvodu že psát neuměla.
Škola byla nějaký čas umístěna ve Včelné v č. 45, až pak před rokem devadesátým vystavena nová škola v Poříčí.
Největšího rozvoje dočkala se obec v letech podevadesátých v 19 století, když se stavěla a dostavěla dráha do Želnavy. V Poříčí stavěn přes řeku Vltavu železný most a lidí se tu jen hemžilo. Hoj, to byl život, najmě pro hostinské. Potom to šlo „ráz na ráz”. Paní Wittingová zde založila poštu (když ji vlak mohl přivážet) na „Staré Poště” (proti Koňatum), a brzy potom vystavěla dům vlastní, kdež je pošta do dnes. Vystaven velký mlýn Rolnického družstva a domky rostly jako houby po dešti najmě ve Včelné.
K lidnatosti přispěla měrou vrchovatou Zátkova továrna ve Březí, která je v blízkosti obce, takže s ní obec hraničí. Později vystaveno ještě „hořejší” nádraží a stará budka, kde se prodávaly lístky, odstraněna. Pomalu dostávala obec jiný obraz. Vzmáhal se průmysl, lidé se množily, měly své potřeby a každá doba své období kulturní. První zdejší obyvatelé byli zemědělci s malými nároky na život, potom přišlo období průmyslového rozmachu a s ním bujnější život najmě v hostincích. V těchto se lidé opíjely, z opilství se praly a tak docházelo často ku trapným scénám. Průmysl měl lidi pozvednout a zaměstnat a na druhé straně je mravně ubíjel. To je stín průmyslu.
Nejraději se právaly „Boráci”. Kde jaká muzika, přišly „Boráci” a pračka byla hotová, takže si utržily příslovečnou pověst „Vždyť jsou to Boráci”.
V těchto dobách podevadesátých se mnoho stavělo jak v Poříčí tak ve Včelné. Půdu si předkové u velkostatku odpracovaly aneb koupí přešla v jejich vlastnictví a tak mladší pokolení se již mohlo volněji pohnouti. Výborná komunikace zajistila rozmach obce.
Průmysl vyvolal k životu též různé spolky. V Poříčí založena vlivem učitelstva a úředníků břeské továrny „Národní Jednota Pošumavská”, ve Včelné založena „strana sociálně demokratická” a později vznikl v Poříčí Sokol. Vše mělo svůj důvod. Učitelé propagovaly cíle školské a národní; dělníci ze Včelné zaměstnáni v okolním průmyslu a to ponejvíce německém zaujímalo stanovisko obrané. Byl to rušný život v těch letech od r. 1890 až do r. 1914. Škoda jen, že všechna veřejná činnost musila býti podnikána a připravována v hostincích, což mělo i své černé stíny. Muži byli zvány na schůze a ženy se zlobily že muži vše zavlečou do hospody a tam propijí a prohrají v karty. Pokrok prodíral se mezi lidmi těžce ku předu. Lidé byli jako omámeni pivem. Pivo, pivo a zase pivo bylo heslem průmyslového člověka a ten strhával sebou také ty druhé. To bylo období pivní kultury, či „nekultury”. Snad by se byli lidé v samém pivě utopily. Kdyby byla nepřišla rána, která jako rána hromu udeřila do nachmelených hlav lidí a tou ranou byla...
viz další článek