Z kroniky Včelné díl V - Jaroslav Rybák
Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78
Jaroslav Rybák
Jaroslav RYBÁK se narodil dne 5.4.1917 v Plavě, okr. České Budějovice, z rodičů Jan a Kateřina Rybákových. Byl ženat s Růženou Kroneislovou ze Včelné /čp. 199/. Měl jedno děcko, dva a půl roku. Pracoval jako samostatný krejčí v Plavě, bydlel však s rodinou ve Včelné /čp. 158/.
V den, kdy byl v Plavě zatčen, t.j. 4.6.1942 chtěli s manželkou oslavit tříleté výročí svatby. Den před tím, vyfotografoval ještě manželku se synkem Jaroslavem. Osudného rána dne 4.6.1942 jel Jaroslav Rybák do práce, a pod dojmem vzrušujícího činu proti tzv. protektorovi v Čechách a na Moravě Reinbardu Heydrichovi, jehož tří parašutisti - Čechoslováci z Anglie těžce granátem zranili, ulevil si Rybák první osobě, kterou potkal: "Střelili Heydricha, ale ta hajtra ještě nechcípla". Osobou, které to řekl, byla Marie NOVOTNÁ /čp. 96/, původem Češka, provdaná však za Němce, který byl na sovětské frontě. Ačkoliv Rybákovi a Novotných žili v dobrých sousedských vztazích, zvláště muži, neunesla Novotná "tíhu" této informace, a šla se svěřit s touto Rybákovou poznámkou paní Černé, manželce Karla Černého, oba německé národnosti. Tato to pověděla manželovi, který už věděl, kam s takovou zprávou má zajít. Poradil se ještě s druhým nacistou, který ho pobídl s připomínkou, že takové služby se odměňují "lepšími místy".
Druhý den, 5.4.1942, si zajelo Gestapo pro Jaroslava Rybáka do Plava, když napřed zajeli s černým do bytu Novotné a přivedli ji do bytu Černých. Růžena Rybáková tento doprovod pozorovala z okna svého bytu, aniž tušila nějakou souvislost. U černých přinutili gestapáci Novotnou, aby podepsala protokol. Události v Plavě jsou pak již samá bolest. Gestapáci se zeptali matky, bydlí-li zde Rybáků, když přisvědčila hrubě ji odstrčili, šli rovnou do Rybákovy dílny, zeptali se Rybáka na jméno a řekli mu, že pojede s nimi. Nasadili mu pouta, která ještě umožnila rozevřením rukou až po zápěstí, naposled sevřít v nich plačícího Jarouška. Gestapáci hrubě toto rozloučení přerušili, a chlapečka odstrčili, takže upadl. Rybáka odvezli co Českých Budějovic. Jeho matka a vnukem v náručí vyběhla za nimi a naříkajíc běžela za autem až na most přes Malši.
Ještě týž den 5.6.1942 byl odvezen do Tábora, kde za kasárnami byl ihned bez soudu zastřelen. Ve 22 hodin oznamoval ještě s dalšími popraveními český rozhlas tuto zvláštní zprávu a jako důvod oznámil - schvalování atentátu na říšského protektora. Manželka Rybákova tuto zprávu sama vkleče poslouchala a po jejím vyslechnutí omdlela. Ihned druhý den po popravě byla vyvěšena na plotě Rybákova domku červená vyhláška o provedení popravy, s uvedením důvodu. Rybákův švagr Jaromír Kalkuš byl varován zdejším výpravčím Pscheidtem, německé národnosti, aby toto oznámení a plotu neodstraňoval, že Karel Černý čeká jen na tuto chvíli, aby zařídil další. Byly by to další tragické následky.
Růžena Rybáková si zapsala pak do trhacího kalendáře na rok 1942 toto: 4.6. - náš drahý táta byl sebrán Gestapem; 5.6. zemřel na popravišti, nevíme kde, jen rádio to hlásilo. Ve 22 hodin - bylo to hrozné - Jaroušek spal a nevěděl, že už nemá tatínka. Naši taky spali. Slyšela jsem to já a Jaromír, že už je mrtvý; 9.6. - byla jsem obeslána do včelenské kanceláře NSDAP, výslech, chtěli další sebrat, a život... lepší by bylo také zemřít. Němci zlí a někteří naši lidé také, hodně fašistů drží s Němci. Také nám nalepili plakát červený na vrátka. Ještě bylo málo bolesti, tak jí zvětšovali.
Úmrtní list dodatečně vystavený po roce 1945 děkanským úřadem v Táboře, má jen tyto údaje:
Dne 5.6.1942 zemřel, pohřben 5.6.1942, zemřel v úmrtním místě Tábor v kasárnách, Jaroslav RYBÁK ze Včelné č. 158. Manžel Růženy Rybákové, náboženský řím. kat, ženatý, věk 5.4.1917, zastřelen Gestapem. Pohřben žehem v krematoriu v Čes. Budějovicích, týž den.
Toho dne 5.6.1942 bylo v Táboře popraveno 16 podobných mučedníků. Mrtvoly byly přivezeny ve zkrvavených pilinách k nepoznání zohavených, s podupanými obličeji a těly, do českobudějovického krematoria. Protože krematorium nemělo takovou denní kapacitu, a bylo obsazeno jen jedním vedoucím a jedním dělníkem, nutili je gestapáci, aby to bylo dnes bezpodmínečně hotovo, a dodali jim rum a víno.
K této strašně kapitole se ještě v zápisech za tento rok vrátíme podrobnostmi.
