Z kroniky Včelné díl VIII, r. 1993: Československo končí - Česká republika začíná
Kronika Včelné, díl VIII., r. 1993
Československo končí - Česká republika začíná
Píše se l. leden roku 1993, kdy náš společný stát byl rozdělen na státy dva. Takový významný mezník v dějinách obou našich státotvorných národů si zaslouží záznam i v místní kronice, jak jsme tento historický předěl vnímali, jak posuzovali.
Stručně si připomeneme hlavní události od listopadového převratu 1989. Po rozpadu bloku evropských lidově demokratických států včetně pádu vedoucí síly komunistické strany v bývalém Sovětském svazu nastává ve všech těchto zemích přechod k politické pluralitě. Velmi záhy se v prostředí uplatňovaných svobod začínají objevovat projevy nacionalismu. Na Slovensku tyto tendence nebyly ničím novým a překvapujícím. Kdo zná historii Československa od roku 1918, ví, že i tenkrát po porážce Habsburské monarchie byly skupiny nacionalisticky zaměřených Slováků. Další skutečností je fakt, že opět někteří Slováci uvítali vznik Slovenského štátu, v době hitlerovského fašismu. Připomeňme ještě, že po obsazení naší vlasti sovětskou armádou v roce 1968 byl učiněn pokus vyřešit slovenský nacionalismus ustavením federace. Ale nestačila ani husákovská federace, ani vznik České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1990, kdy Slovensko dosáhlo plné svrchovanosti v rámci federace. Slováci jako Češi měli naprosto stejná práva. Slováci stále poukazovali na pragocentrismus, že prý se jim vládne z Prahy. Není třeba připomínat, že ve všech státních orgánech byli Slováci rovnoměrně zastoupeni. Slovenský probuzený nacionalismus dal impuls skupině moravských poslanců a náhle se objevuje i moravský nacionalismus, byť v míře malé. V parlamentu česko-slovenské Federace se v celém období 90. až 92. let stále jedná o nevyjasněných národnostních kompetencích a stejně je tomu tak v obou národních parlamentech. Namísto důležitých legislativních záležitostí ekonomických, právních a dalších, je parlament vysloveně zdržován slovenskou otázkou. Období roku 1992 je obdobím politické krize a federální poslanci, kteří jsou pro společný stát, organizují podpisovou akci na podporu zachování Federace. Na základě této iniciativy je parlament donucen zabývat se vypsáním všelidového referenda k této otázce. Referendum je zamítnuto, což velmi zklame značnou část občanů. Průzkumy veřejného míně v českých zemích prokazují, že více občanů si přeje žit dále ve společném státě. U Slováků je větší touha po odtržení od Čechů. Parlamentní volby v polovině roku 1992 profilují politickou situaci zcela odlišnými tendencemi. V Česku vítězí konzervativní směr a předsedou vlády se stává Václav Klaus, na Slovensku se stává premierem Vladimír Mečiar. Od této změněné politické konstelace nastává v naší Federaci tendence odstředivá a nenávratná. Slovensko nezávisle vyhlašuje 1. září 1992 (Ústavu Slovenské republiky, v níž deklaruje svoji státní svrchovanost. Česká republika nemá svoji ústavu připravenou. Snad má být připomenut ještě jeden z rozhodujících odstředivých momentů, proč odstoupil Václav Havel z funkce prezidenta Federace. Prezident Havel abdikoval 20. července 92 a oznámil, že nechce se stát překážkou v procesu státní emancipace Slováků. Slovensko totiž před zářijovým vyhlášením své ústavy oznámilo, že rozhodnutím Slovenské národní rady ze dne 17. července 92 vyhlašuje svrchovanost Slovenska. Nebylo tohoto aktu z hlediska Čechů potřeba, vždyť svrchovanost měli zaručenou federální ústavou z roku 90. Někteří politici i občané viní Václava Havla kvůli jeho abdikaci, že měl zůstat a bránit procesu rozděleni. Vladimír Mečiar, jako federální poslanec byl zprvu federalista. Po svém zvolení za premiéra v roce 92 se však postavil do proudu slovenských nacionalistů. Z novinářských zdrojů vyšla zpráva, že na pokojném rozdělení se domluvili premiéři Klaus a Mečiar. Rozhodné slovo ovšem musel vyslovit federální parlament, když referendum bylo zamítnuto. Stalo se, že v prvním kole hlasováni chybělo několik hlasů. Vzápětí, po tak zvaném dohodovacím řízení, došlo k druhému historickému hlasování a rozdělení Česko-Slovenska bylo legitimně potvrzeno. Sedmdesátpětiletý boj Slováků za odtržení od Čechů byl dobojován. Zvláštním způsobem, nerozhodoval lid, ale poslanci.
Ve světě přijali naše pokojné rozdělení státu bez zvláštních komentářů a spíše pozitivně než opačně. Po krátké době, když v mladé Slovenské republice se politická scéna začala mezi sebou hašteřit, mohli jsme u nás zaznamenat jasné hlasy, teď mají Slováci co chtěli, jsme rádi, že se od nás odtrhli. Toto mínění potvrdily výzkumy veřejného mínění v Česku a vyslechl jsem jej i od některých občanů naší obce.
