Z kroniky Včelné díl VIII, r. 1993 - Mé hledání kronikářské metody

Kronika Včelné, díl VIII., r. 1993

Mé hledání kronikářské metody, ale i smyslu kroniky dnes

Mohlo by se jevit zbytečným hledat metodu, která je již dávno známa. Ta je pravdou, ale protože jsem "študovaným" kronikářem a nikoliv vyškoleným historikem, sáhl jsem po poučení. Ve slovníku naučném je pod heslem kronika napsáno: "Kronika je chronologický zápis, vyprávění o historických událostech v jejich časové posloupnosti bez snahy o proniknout k hlubší příčinné souvislosti". Souhlasím s první částí definice, ale s druhou nikoliv, alespoň v mém případě. Já právě mám touhu k pronikání příčinných souvislostí různých jevů. Nevyhovovalo by mi pouze zapisovat sled událostí. Připadá mi to poněkud povrchní pohled. Chtěl bych se v závažnějších tématech dopracovat k pochopení hlubších souvislostí, k pochopení, alespoň částečně, podstaty jevů, dostat se do hloubky a nezůstávat, jak tomu nabádá výše uvedená definice, pouze u prostého popisu. Zaznamenanou informaci budu doplňovat o svůj komentář. Souhrnně řečeno, mým konečným produktem bude komentovaný kronikářský záznam. Požadovaný popis, ano, ale někdy doplněný úvahou, rozborem.

Uvažuji i o tom, jak z historiografického hlediska zkvalitnit objektivitu kronikářského zápisu. Prostou logikou dojdeme ke způsobu, který vystihuje staré lidové úsloví - více hlav, více rozumu. Nejen hlas kronikáře by měl být zapsán, ale i hlasy dalších subjektů a těmi nejvíce informovanými by měly být hlasy volených zástupců obce. Nabízí se řada forem, jak tento záměr realizovat, ale již započatá praxe ukazuje, že to bude způsob pracný, Nepodaří-li se získat některé občany k přímému autorství určitých zpráv, tak alespoň jejich názory v závažných záležitostech by měly být zaznamenány zprostředkovaně.

Při seznamování a kronikářskou tématikou jsem si postupně začal uvědomovat jeden velmi choulostivý problém. Totiž, jak zaznamenávat zprávy s negativním obsahem o současně žijících lidech v obci. Slyšet pozitivní zprávu, oplývající chválou, každý rád přijme, ale jak se vypořádat se zprávami negativního charakteru, které je nutno zaznamenat z důvodu plnosti informace? Konzultoval jsem tento problém s odborníky a bylo mi řečeno, abych hledal v literatuře, že s tím se musí každý autor vypořádat podle svého založení. Hledal jsem tedy v literatuře a budu citovat dva autory. Nejdříve co říká "starý" kronikář Kosmas: "...... užitečnější jest, abychom zcela pomlčeli o nynějších lidech, než-li, abychom mluvíce pravdu a pravda vždy plodí nenávist, měli z toho nějakou škodu...." Zcela opačně nabádá současný ředitel ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky Vilém Prečan: "... a protože dějepisectví je kritická disciplína nastavující společnosti zrcadlo, i kronikář současnosti musí veřejnosti nastavovat zrcadlo, v němž společnost spatří sama sebe, své svědomí, své výkony i svá pochybení, falešné legendy atd. ..... současná historiografie musí být psána formou slušnou, nesmí být zatížena jakoukoliv ideologií, ale musí být pravdivá i kdyby současníci chtěli historiky kamenovat, když občas nebo dokonce velmi často uvidí v onom zrcadle svá ústa křivější než je jim milé". Tak, kronikáři, můžeš si vybrat, čí radu přijmeš, zda středověkého Kosmase či vědeckou autoritu dvacátého století. Obraťme se opět k lidové moudrosti, která hovoří o zlaté střední cestě, nebo nic není tak horké, aby ses musel spálit.

Shrnu-li zjednodušeně a krátce, jakých pracovních metod budu používat, tak kromě metod historických hodlám využívat postupů sociologických průzkumů a také se občas zaměřím na aktuální nauku, novou disciplínu zvanou etologie, což jest obor zabývající se chováním jedince či skupiny tvorů ve společenství. Základem etologie je zkoumáni biologických kořenů chování druhu. Chceme-li popsat komplexně člověka ve společnosti, tak kromě sociologických aspektů musíme vzít v potaz také jeho biologický základ a samozřejmě a možná v první řadě také jeho základ duševní či duchovní. Tedy i oblast psychologie člověka musí občas problesknout v komplexním pojednání. Nyní rychle musím vysvětlit právě výše popsané. Samozřejmě si plně uvědomuji, že kronika není a nesmí být vědeckým spisem, jak se mohlo zdát z předchozího. Popsal jsem pouze komplex pracovních metod sbírání a střádání materiálu kronikářských informací. V této fázi se musím řídit vědou, protože jsem byl vědou odchován. Lidový kronikář se řídil svým pozorovacím talentem, vědecky bychom řekli intuicí, ale on neznal tato slova. Zajímavé jest a musím to v této souvislosti připomenout, že současná obecná vědecká metodika intuici plně uznává, např. i matematika, o filosofii nemluvě.

Kronika ve své konečné podobě je produkt literární a má mít, jak jsem se opět poučil u odborníků, styl narativní, vyjádřeno česky, styl vyprávění. Přijímám tento pokyn, ale každý není literárně nadán, aby uměl psát zajímavé historky ze života. Proto každý kronikář psal podle sebe, podle své "nátury", jak se říká, a tak tomu bude i v mém případě.

Po vysvětlení, proč jsem se rozhodl v kronikářské činnosti pro jakýsi náročnější způsob a to zcela dobrovolně, musím nyní zdůvodnit také změnu v názvu této knihy. Proč místo názvu KRONIKA volím název PAMĚTNÍ KNIHA. Slovo kronika a kronikář bude samozřejmě dále používáno a každý rozumí, co se těmito pojmy vyjadřuje. Pamětní kniha není pro včelenskou kroniku nové označení, ale navázání na tradici. Prvé dva díly včelenské kroniky, které jsou dnes uloženy v okresním archivu, nesou název Pamětní kniha. Díl IV. a V. byl dokonce označen Památná kniha. V době totalitního režimu socialistického státu bylo psaní kronik řízeno podle jednotného metodického schématu. Netvrdím, že toto metodické řízeni bylo odborně špatné. Špatnou věci bylo pouze vnucené jednotné ideologické zaměření. To všechno padlo v listopadu roku 1989. Myslím a pokládám za správné, že je nyní obecním zastupitelstvům ponechána naprostá volnost v záležitosti vedení místních kronik. Proto jsem v naši obci navrhl, aby bylo schváleno, že VIII. díl obecní kroniky včelenské ponese označení Pamětní kniha. Zdůvodním dále, na jakou tradici hodlám navázat. První naše Pamětní kniha byla psána v době začátku naší první republiky, kterou chováme v paměti jako vzor demokratického státu. Její vznik je spojen nejen se svobodou, demokracií, ale také a humanitou T. G. Masaryka. Domnívám se že je správné, aby kronika, která vzniká po listopadu 89, symbolicky i svým novým názvem navázala na naši demokratickou tradici, kterou již nikdy více nehodláme ztratit. Ale je další důvod k zachování tradice. První včelenská Pamětní kniha je psána ručně lidovým písmákem Josefem Klomfarem. Velice si vážím její stylové i obsahové hodnoty a i z tohoto důvodu jsem navrhl, aby naše budoucí kroniky měly název Pamětní knihy.

V krátkosti bych měl nyní zaznamenat, jak se v nedávné praxi provádělo jednotné metodické vedení kronik a jak tomu bylo s cenzůrou. Pro kronikáře byla vydána metodická příručka, máme ji uloženou v archivu kronikářských dokumentů, a v ní byla popsána obecně osnova, které kapitoly musí kronika obsahovat. Kronikář se často musel zcela formálně nutit k povinnému zápisu o mezinárodních politických událostech, což byl většinou pro kroniku balast, který nesouvisel s životem v obci. Pak bylo téma o úspěších budovatelské činnosti a tak dále. Když kronikář vypracoval elaborát, musel být schválen obecní radou. Jak mi bylo ústně sděleno, u nás tento elaborát přečetl vedoucí kulturní komise, což musel být člen komunistické strany a poté byl text schválen. O cenzůře se nemluvilo, ale existovala tak zvaná autocenzůra. Každý autor dobře věděl, co z ideověpolitických důvodů může zapsat a co nikoliv. Svoboda slova existovala v předepsaných mantinelech, takže neexistovala věcně vzata. Některá tématika byla tabu, čili zakázána. Např. otázky náboženství se ve školství zcela vylučovaly nebo se o nich muselo pojednat kriticky a odmítnutím. V této souvislosti musím uvést, že ve včelenské kronice díl V. psané Josefem Jiřičkou v letech 1972 až 78, tedy v době tzv. husákovské normalizace, najdeme několik zmínek o náboženském životě zdejších lidí, což dokládá, že ideový dohled byl ve zdejších poměrech shovívavý.

V závěru se pokusím odpovědět na otázku vyřčenou v nadpisu této kapitoly, otázku po smyslu psaní kroniky v dnešní době. Nejsou místní kroniky přežitkem doby? Je pravdou, že zájem občanské veřejnosti o kroniku je minimální. Většinu současníků nezajímá historie. Funkci osvětovou kronika zřejmě nemůže plnit. Malý počet starších občanů si přichází prohlédnout místní názorné archiválie, ale mládež vůbec tyto věci nepřitahují. V každém případě bude kronika plnit funkci historiografickou, bude-li její obsah kvalitní. Pro budoucí generace může mít i význam badatelský, když se podaří autorovi objevit dosud skryté údaje. Tyto zmíněné funkce kroniky by ovšem mohly být plné nahraženy odbornými příspěvky v časopisech, či nějakou formou excerpt z archivovaných spisů. Narativní forma zápisu v kronice může být pro badatele časovou překážkou. Minulá doba vedla též k tomu, aby kronika plnila funkci reprezentativní. Soutěžení přímo k této funkci kroniky vybízelo. Co tedy zbývá? Místní kroniku musíme vždy pojímat i s celým archivním dokumentačním materiálem. Na zdařilé fotografie dokumentující místní události se po čase přijde snad část občanů podívat a zavzpomínat, avšak ani z doprovodného dokumentačního materiálu se nesmí stát balast. Nutno třídit všechny ukládané informace. A co by mělo platit pro vlastní text kroniky? Opět se pokusím šetřit textem, raději méně a hodnotnější obsah. To vše si uvědomuji a formuluji při promýšlení metod a produktů práce. Dlužen jsem ještě závěrečnou odpověď. Má stále smysl psát kroniku i v dnešní době, kdy je současná historie jistě odborně zpracovávána a zaznamenávána? Ano, každé slovo, zachycující obraz současného života, má smysl zaznamenat. Slovem může autor vyjádřit více než jen zachytit zprávu, informaci. A opět se vracím ke komentovanému slovu. Takové slovo může vyjádřit současnou společenskou atmosféru, vycítit a sdělit něco více než je pouhý fakt, děj. Ale o to se snaží každý autor, ať beletrista či autor literatury faktu.