Z kroniky Včelné díl VIII, r. 1995 - Od Mezinárodního roku tolerance k místní obecní politice
Kronika Včelné, díl VIII., r. 1995
Od Mezinárodního roku tolerance k místní obecní politice
Organizace spojených národů (OSN) vyhlásila rok 1995 rokem tolerance. Je již několika roční tradicí, že každý rok bývá něčím předznamenán. Minulý r. 1994 byl například vyhlášen rokem Rodiny. Světové společenství se snaží upozornit na palčivé problémy lidstva, které se dnes stávají globálními, ať se nás týkají méně či více. Tolerance znamená v nejširším kontextu mezilidskou snášenlivost. Jde nejen o snášenlivost názorovou, respektování odlišného světového názoru, ale též o snášenlivost v praktickém životě. Je samozřejmé, že pojem tolerance zahrnuje ohleduplnost spoluobčanskou, což znamená podřízení se všeobecně uznávanému řádu a pořádku podle obecně uznávaných a obecně přijatých společenských dohod. Život v obci, má-li se ubírat ke všeobecné spokojenosti, musí se řídit tolerancí. Tolerance neznamená život bez norem. Tolerance představuje takový životní postoj, který dává přednost dohodě, hledání porozumění pro druhé, pro spoluobčany. Tolerance zásadně odmítá řešení sporů silou, násilím, bojem, mstou, válkou, zbraněmi, zabíjením, vyhlazováni, m etnik, ras, či dokonce celých národů. Známe dobře z vlastní zkušenosti, že 20. století, jehož poslední roky prožíváme, bylo a žel je dosud pro četné národy stoletím netolerance. Starší generace národů střední Evropy má v dobré paměti fašistickou netoleranci hitlerovského Německa. Fašismus byl poražen právě před 50. lety. Proti fašismu se vytvořila jednotná fronta odporu. V následujících letech se vynořil další historický fenomén, který po dobu 40. roků ovládal život národů v zájmové sféře bývalého Sovětského svazu. Pro nás to byla doba socialistického Československa. Tato epocha politické totality, politické netolerance se vyznačovala tím, že lidé byli rozděleni ve svém smýšlení. Ti, kteří byli na straně vládnoucí komunistické ideologie, nepociťovali žádné křivdy, žádné násilí. Ostatní část národa však poznala z vlastní zkušenosti důsledky ideového nátlaku Leninsko-stalinského systému. Nutno však poznamenat, že jako vše, i socialistická ideologie se v průběhu roků měnila, vyvíjela se. Jistý stupeň tolerance byl povolen. Pražské jaro roku 1968/69 bylo ve znamení tolerance vysokého stupně. Padla cenzůra, byla svoboda slova, svoboda spolčování. Politická svoboda však ani tehdy nenastala, čehož příkladem je, že nebylo povoleno ustavit sociálnědemokratickou stranu. V době normalizace, po okupaci ČSR sovětskými vojsky, byly aspekty tolerance umlčeny. V 80. letech, po nástupu Michaila Gorbačova se principy tolerance začínají opět prosazovat, ale to byla již předzvěst pádu komunistické totality. 90. léta jak u nás, tak i v zemích bývalého sovětského svazu mají vlády, které se k toleranci plně hlásí. Jsme však svědky stále veliké nesnášenlivosti náboženské a nacionalistické v různých zemích Evropy i jinde na světě. Válečný konflikt na Balkáně, v zemích bývalé Jugoslávie, kde působí též naše vojenské mírové jednotky, je mimo jiné náboženská a národnostní netolerance též výsledkem minulých křivd. Tyto křivdy se vyrovnávají zvláště brutálně, krevní mstou, hrůznými vraždami. Obdobně jako na Balkáně nejsou klidné poměry v severním Irsku, kde se náboženské nesváry z minulosti řeší různými teroristickými akty. I zde je v pozadí aspekt nacionalismu. Zmínit v této souvislosti musíme též válečný konflikt v Izraeli, válku v Perském zálivu a v neposledním případě též boj malého čečenského národa proti Rusku. Projevů netolerance je stále kolem nás dost a dost a musíme být rádi, že náš život v českých zemích probíhá v klidu a míru.
Mohlo by někomu připadat, že hlas OSN /Organizace spojených národů/, hlas po toleranci mezi lidmi, je hlasem volajícím v poušti. Neměli bychom to takto necitelně chápat. Tolerance je hlasem lidské slušnosti, výchovy, džentlmenství, což je slovo, které nemusí lahodit každému. Džentlmenství, nebo fair play, jsou výrazy obsažené v mezilidské toleranci. Na vesnici lidé lépe rozumí pojmu - udržováni dobrých sousedských vztahů, což vyžaduje někdy hodně tolerance. Dobře, to jest pokojně vycházet se svými sousedy, znamená umět se nejen domluvit, ale též nezávidět si. Nepomlouvat jeden druhého. Tolerance musí být vyvážená odpovědností, dodržováním zásad - chápáním jeden druhého. Každý má právo na svou pravdu. Myšlenkově ano, ale v projevech chování by měl být každý občan ohleduplný vůči druhému. Že tanu tak každý nerozumí, toho jsme denně svědky. Úkolem obce, obecní samosprávy je usměrňovat život v obci a protože se právě nacházíme v začátku roku 1995 v období nástupu fungování nedávno zvolené obecní samosprávy, zmíníme se, jak je uvedeno v nadpisu této úvodní kapitoly, o obecní politice.
Minulé období, po listopadu 1989, můžeme označit jako období transformační, přechodové, z řízení direktivního k cestě liberální. Zaváděla se nová soustava financování obcí, starostové a zastupitelé se postupně seznamovali s některými novými způsoby spravování obce. Ještě za česko-slovenské federace ČSFR byl vydán nový český zákon o obcích - č. 367/90 Sb. Je koncipován v souladu s evropskou Chartou pro místní samosprávy. Tato evropská Charta byla přijata členskými státy Rady Evropy dne 15.10.1985. Česká republika, respektive Federace ČSFR, se stala po listopadu 1989 členem Rady Evropy a proto jsme byli povinni upravit naší legislativu v souladu se zmíněnou Chartou. V novém citovaném obecním zákoně se říká, že obec má sama ve své kompetenci regulovat a řídit podstatnou část svých veřejných záležitostí, že obecní samospráva má mít vyšší míru samostatnosti v řízení svých komunálních věcí. Dále je v novém obecním zákoně vyjádřeno, že v rámci platných státních zákonů se obci nekladou žádné překážky v projevování vlastní iniciativy. Je to podstatný rozdíl v pojetí obecní politiky oproti direktivnímu řízení obcí za éry socialismu. Tyto podněty jsou sice uchu lahodivé, ale realita v obci je především limitována finančními zdroji a těch asi nikdy nebude v obci nadbytek. Je pravdou, že obec má v současnosti větší množství finančních prostředků než dříve, ale není snadné sestavování ročních finančních plánů. Financování obcí není legislativně dosud ustáleno, neboť příjem z daní ministerstvo financí každým rokem poněkud mění. Dalším neblahým faktorem je, že obec dostává odvody z daní na svůj účet s určitým zpožděním. Další otázkou jsou finanční dotace. Obec se bez nich neobejde, chce-li investovat. Zdá se, že v některých případech se nedělá státní dotační politika "čistě". Včelná to poznala z vlastní zkušenosti. Žádali jsme Fond životního prostředí ČR o poskytnutí dotace na celoplošnou plynofikaci obce. Zprvu vypadala naše žádost příznivě, neboť jsme byli v příslušné skupině na prvém místě v pořadí. Pak ale následovala další fáze úředních řízení, kterým se říká lobbování a žádost Včelné byla z prvého místa odsunuta. Dotaci jsme neobdrželi a museli jsme řešit "dofinancování" plynofikace půjčkou z banky. O financích obce i o investičních stavbách pojednáme v dalších kapitolách.
Ze zákona o obcích je dáno, že obec se musí zabývat jak úkoly z působnosti státní správy, tak samosprávy. V praktickém chodu obce řada výkonů splývá. Rozhodující je v jaké kvalitě se celkově daří naplňovat cíle obecní politiky. Kronikář nyní využije své možnosti v této úvodní kapitole roku 1995 zamyslet se nad některými aspekty obecní politiky. Politologové tvrdí, že obec je stát v malém. A také říkají, že obecní politika je pro občana "důležitější" než "vzdálená" politika státní. A dále se v knihách politologů dočteme, že obecní politika je nedostatečně propracována metodicky.
To je jistě pravda a noví starostové a noví zastupitelé to potvrdí. Starostové si pomáhají sami mezi sebou. Konzultují spolu různé praktické úkoly, které řeší, porovnávají jak to dělají jinde a tak se učí řídit chod obce. Vraťme se však k výše uvedené tézi, že "obec je státem v malém". Ve státě jsou pravomoci rozděleny na moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní. Zvláštní postavení má prezident. A uvažuje se o ustavení ombudsmana jakožto zvláštní a nezávislé funkci, která by měla ochraňovat občana v jeho právech. V obci (budeme uvažovat malou obec) má moc výkonnou především starosta obce a jím pověření pracovníci obecního úřadu a dílčí výkonné moci mají obecní zastupitelé. Moc zákonodárná připadá v obci usnesení obecního zastupitelstva. Usnesení zastupitelstva je závazné pro výkonné moci starosty a celého obecního úřadu. Třetí složka moci, moc soudní na úrovní obce chybí. Je to nedostatek? Souvisí to s otázkou institutu odvolacího řízení ve věci obecní politiky. Tato otázka se zřejmě bude řešit v souvislosti s vyššími územně správními celky a náplní jejich působnosti. Potřeba moci soudní vyvstane vždy tehdy, když dojde k nějakému sporu. Když se strany nedohodnou, musí jejich spor vyřešit soud. Soud je nezávislý a má poslední slovo. Na úrovni obce v našich podmínkách demokracie je umožněno uspořádat obecní referendum, což v některých závažných otázkách, které nejsou jednoznačné, které jsou sporné, může být přijato jako výrok soudu. A pak mají občané jedenkrát za čtyřleté období vyslovit soud v komunálních volbách. Nemohu opomenout, že mají také možnost zúčastnit se každé porady obecního zastupitelstva. Porady jsou veřejné a zde mohou svůj hlas uplatnit v diskusi. Této možnosti však občané nevyužívají a je výjimkou, když se někdo z občanů na veřejné zasedání dostaví. V dřívějších dobách bývaly v lidských komunitách ustavovány "rady starších", které měly moc rozhodovat spory. Ale vraťme se do naší reality. V obci naši velikosti ani nepřipadá tolik v úvahu, že by se musely řešit nějaké spory. Jde o věci jiné.
Občané sledují život v obci a posuzují různá místní dění. Občas si stěžují, ale úředně vedených stížností je málo. Pro řízení obce by bylo velmi užitečné, kdyby měla objektivní informace od občanů, co si o různých záležitostech myslí, jak by je řešili oni, kdyby byli na místech zastupitelů. Naše demokracie je zastupitelská, ale v jiných zemích, např. ve Švýcarsku se uplatňuje ve velké míře přímá demokracie. Tam jsou místní referenda několikrát za rok. Měli bychom se ptát, proč nemají naši spoluobčané zájem angažovat se ve správě věcí obecních. Možná z části proto, že formy angažovanosti, které jsme uvedli výše, jim nevyhovují. Každý nemá chuť chodit na schůze a veřejně zde vystupovat. A potom, jeho hlas není rozhodující, tento hlas má volený zástupce. Teorie řízení jasně prokazuje, jakou důležitost mají objektivní informace. Musím zaznamenat, že ze strany obecního úřadu je "tok" informací výborný. Občané velmi oceňují měsíční "leták", tiskovinu, INFORMACE obecního úřadu. V této obecní tiskovině se obyvatelé Včelné dozví o všech důležitých věcech, které se udály, se připravují atd. Ano, tyto informace jsou velmi dobré, ale jak bylo již uvedeno, jsou to informace ze strany obecního úřadu. Aby však bylo dosaženo zpětné vazby, musí mít řídící orgán informace od lidí směrem k vedení obce. Velmi jednoduchou metodou, jak získat názory spoluobčanů, je metoda dotazníku, nebo ankety apod. Minulé zastupitelstvo použilo ankety, když zjišťovalo zájem občanů o topné medium, pro jaké by se rozhodli. Dotazník je velmi vhodná forma, jak realizovat přímou formu demokracie. I tento můj příspěvek do kroniky je možno chápat jako osvětu k problematice obecní praktické politiky. Též proto, že od letošního roku pořizuji kopie z této Pamětní knihy. Jsou určeny pro veřejnost v místní lidové knihovně. Je určitá naděje, že budou-li lidé více informováni nejen o tom, co se právě děje v obci, ale i o historii obce a dalších okolnostech, že to může podnítit některé občany k přímé angažovanosti, že nabídnou své služby nějaké komisi, nebo budou kandidovat do budoucího zastupitelstva.
Starosta obce Včelná, Pavel Rožboud, není nováčkem v této funkci. Není snad třeba vyzdvihovat, že je hlavním koordinátorem v řízení obce a že nese též hlavní odpovědnost za veškeré dění zde. Na obecním úřadě vykonává hospodářskou administrativní práci paní Milena Kalkušová. Mzdovou agendu vede externě jiná pracovnice. Pro různé technické práce získal obecní úřad dva mladé muže, kteří místo vojenské služby zde vykonávají tzv. civilní službu. Je o něco delší než služba vojenská. Do této služby nastoupili František Mareš (od srpna 1994) a Radek Levý (od září téhož roku). Starosta obce musí vést část administrativní agendy. Aby mohl být v budoucnu od činnosti administrativní osvobozen a mohl se plně věnovat svým hlavním činnostem, uvažuje se v nedaleké budoucnosti o přijetí samostatného referenta ve funkci tajemníka, který vždy na obci býval. Starosta je ze zvolených zástupců jediným uvolněným pracovníkem. Kromě základní agendy, která vyplývá pro obecní úřad ze zákona, spravuje OÚ Včelná hospodářský provoz mateřské školy. V tomto úseku pracují 4 zaměstnanci: domovník-údržbář, vedoucí jídelny MŠ, kuchařka a pomocná síla. Zástupcem starosty byl zvolen stavitel Karel Šandera. Vede místní stavební úřad s vyhrazenou dobou pro strany na 1 hodinu v týdnu. Ostatní zastupitelé, jejichž jmenný seznam je uveden na str. 60, jsou neuvolnění. Všichni byli pověřeni vedením odborných komisí obce, jejichž seznam je na str. 61. V seznamu není komise pro práci s mládeží, která byla ustavena později a vedením pověřen zastupitel Zdeněk Petr. Komise mají 3 až 5 členů, které si vedoucí vybírá jako dobrovolné pracovníky. Výkon komisí je důležitou složkou v plněni speciálních úkolů obce. Kvalita práce komisí závisí značně na iniciativě všech členů komise a vedoucího především. Při různých veřejných akcích může veřejnost pozorovat aktivity některých komisí a oceňuje tuto práci velmi pozitivně. Činnost jiných komisí je veřejnosti skryta a může ji posuzovat pouze starosta obce. Není mnoho občanů, kteří jsou ochotni pracovat v komisích. Vedoucí si shání členy do komise z okruhu svých známých. Ze zákona musí být při obci ustavena komise finanční a kontrolně-revizní. Další komise se zřizují podle místní potřeby. Je možné, že by bylo účelnější a pracovně efektivnější, aby v budoucnosti převzaly některé činnosti placené síly obecního úřadu. V tomto směru by se obecní úřad neměl obávat inovací. S činnostmi komisí souvisí představy o perspektivách práce pro celou dobu volebního období. Starosta obce se pokusil na 2. zasedání obecního zastupitelstva přesvědčit zastupitele, že by bylo užitečné stanovit si perspektivní cíle práce. Elaborát by se mohl třeba nazývat "hlavní úkoly společného volebního programu", nebo jinak. V podstatě by to byl jakýsi obecní plán práce, lépe cílů práce pro volební období. Tento, podle mého názoru správný záměr, nebyl zastupiteli přijat, s odůvodněním, že takovýto plán není třeba. Nevím, jaké všechny důvody vedly zastupitele k zamítnutí "plánu práce". Šlo zřejmě o neporozumění a nepochopení myšlenky - vytyčení cílů. Proč se o této "kauze" zmiňuji. Protože zastupitelé byli zvoleni ze 3 politických seskupení, z nichž každé mělo svůj tzv. volební program. V podstatě v těchto plánech politických subjektů šlo o formulování priorit - čemu dáme přednost, jaké pořadí úkolů si představujeme realizovat v obci. Další úvahy by byly už pouze teoretizováním, proto s nimi končím. Komunální politika má před sebou pole otevřené a to nejen v rovině praxe, ale též v rovině metodiky-teorie.