Kdo píše kroniku?

Snad příští lidé, kteří budou číst tuto knihu, by rády znali toho člověka, co tyto paměti psal a proto se snad zavděčím, když se vám zde představím; a vy si vytvořte o mne obraz, až mne tu nebude. Hle, jaký jsem.

Představte si malého člověka, jenž jde naproti vám a vypadá, jako by nesl od pravé strany krku ku pleci velmi těžké závaží. Následkem toho má hlavu hodně nakloněnou na levé rameno, páteř hodně prohnutou do prava a je na něm patrno, že příroda se k němu zachovala hodně macešsky. Z příčiny té, byl první dojem kam vkročil všude špatný. Přetěžký to byl boj o uhájení existence. Všude tlačen byl do pozadí. Těžko a s větší námahou pracoval proti jiným, vždy méně vydělal než jiní a jako krutou kletbou postižen vlekl své zmrzačené tělo a svůj smutek v duši. Proč jsem nemohl vyrůst ve zdraví jako jiní?, proč se mě všude smáli? za to že musím vést tak těžký život. Proč, jen proč? Ano proč. Proto že jsem jiný než jiní. Každý má rád jenom vyrovnaný pěkný předmět; ať stromek nebo člověk, či cokoliv jiného. Co není pěkné, rádi lidé odhazují; žádný to nechce. Kdož by se tomu divil? Jenom pěkné zdravé pokolení má budoucnost. Jak jsem já tedy k tomu přišel? Ech, smutno v duši. Bylo mě asi 4 léta, když otec zemřel. Byly jsme 4 děti. Nebylo dost potravy pro nás a proto jsme jeden po druhém šli sloužit k sedlákům. Mě bylo právě 10 let, když jsem musel jít, ani jsem bič unésti v jedné ruce nemohl. Když mě bylo 14 let, při průseku lesa jsem s chvojí upadl a od té doby se datuje moje neštěstí. Potom mě dala matka na učení ševcem, řkouc. Aby si si snáze chleba vydělával. Ten vydělávaný chleba je mě dodnes velmi hořký, hořký.