Z kroniky Včelné díl V - Ozdravovna "Sokolov"
Kronika Včelné, díl V., r. 1972-78
Ozdravovna "Sokolov"
Heslo by spíše mělo znít: "Dračí" nebo "husarský" zámeček. Protože však naší současné generaci je toto označení neznámé, použil kronikář heslo, které je nám běžné. Kniha Františka RADY "Když se psalo TGM" má na vznik této krásné vily tuto vzpomínku: "V Českých Budějovicích v Kanovnické ulici přitisknut ke zdi, stával často slušně oblečený muž s nastavenou dlaní. Stál tiše a jeho oči nepřítomně zíraly. Za milodar se mlčky uklonil. Býval prý bohatým důstojníkem. Ve velkém ohrazeném lesním komplexu u železniční trati mezi Včelnou a Kamenným Újezdem si dal vystavět nákladnou vilu, které se tenkrát říkalo "dračí zámeček". Jak o svůj značný majetek přišel, nikdo nevěděl. Vila se později stala rekreačním střediskem pražského obchodnictva a byla nazvána SOKOLOV. Dnes jest z ní Dětský domov."
Tolik Radova kniha, která je vzpomínkou na prvních deset let Československé republiky. Proč "dračí" zámeček? Svou stavbou opravdu připomíná pohádkový zámeček, ve kterém přebýval drak. Komíny staveb jsou kryty věžičkami, a vůbec celý styl stavby připomíná kresby hradů z Erbenových pohádek.
Dva z dnešních pětasedmdesátníků, rodačky to z Poříčí, kam dříve tento zámeček patřil, paní Němcová, rozená Roblová a paní Dvořáková, rozená KOŇATOVÁ, ví o pojmenování zámečku něco jiného. V Poříčí byla tato stavba pojmenována zámečkem "husarským" - viz dobovou fotografii. To proto, že její majitel, rytmistr HUBATKA byl nejen bohatým, ale i vysokým důstojníkem a nechybíme, že to musel být šlechtic. Zámeček byl stavěn r. 1899 podle švýcarského vzoru a majitel sem do něj chtěl pozvat /podle paní Dvořákové, chtěl darovat/ rakouského následníka trůnu FERDINANDA d'ESTE, jehož zastřelením v Sarajevu právě před šedesáti roky, byla vyvolána I. světová válka /1914-1918/. Ať tak, či tak, Ferdinand d'Este se do zámečku v Poříčí nedostal. A protože manželka tohoto prvního majitele se nechtěla natrvalo do zámečku nastěhovat, byl prodán. Znovu pak byl prodán MUDr. Růžičkovi z Českých Budějovic, který v něm zřídil sanatorium pro pooperační případy. Tento pak zámeček prodal Pražskému obchodnímu grémiu, pro jehož členy sloužil jako ozdravovna. Za tzv. Protektorátu Čechy a Morava /1939-1945/ tam byli ubytováni od r. 1940 Němci z Rumunské Bezarabie.
Po osvobození Československa v r. 1945 tam až do roku 1947 byla umístěna krajská politická škola. Od té doby, jak již bylo výše řečeno, je tam Dětský domov pro děti předškolního věku. Jsou tam však i děti starší a tedy i obtíže.
Paní Dvořáková vzpomíná, že za prvního majitele rytmistra HUBATKY, bylo v zámečku velmi hlučno. Pořádaly se tam plesy i koňské dostihy. Pamatuje, že rodiče, kteří měli těsně u poříčského nádraží slušný hostinec /toho času je tam poštovní úřad/, dodávali do zámečku lahvové pivo. Ví, že první majitel zešílel. Při jedné návštěvě na zámečku s rodiči, slyšela nelidský řev tohoto nešťastného člověka.
Budoucnost této honosné budovy je nejistá. V těsném sousedství se nyní staví závod BENZÍNA, pro nějž byl na značném prostranství vykácen vzrostlý les až do vzdálenosti 100 m od tohoto Dětského domova. Protože po dostavění tohoto velikého podniku, by výpary benzínu byly pro tento domov nehygienické, počítá se se zrušením tohoto domova. O budovu projevil zájem n.p. Benzína, který by snad jí chtěl použít jako budovu administrativní. Takový je současný stav v roce 1974.
Kronikář, jako už několikráte v ročních zápisech vysvětluje, proč se zmiňuje o věcech, které se týkají jiné obce, v tomto případě MNV Boršova n/Vlt. Děje se tak proto, že v kronice této obce, kterou přečetl, není o zámečku ani zmínky. Bylo by škoda zapomenout, co to tam kdy v zámečku bylo. Nebude dlouho trvat a Včelná a Boršov budou společné sídliště. Proto naše roční záznamy se budou prolínat i v budoucnu. Do minulosti se budeme častěji vracet, protože jsme, pokud jde o Včelnou, nevěděli o ní téměř nic. "Historia dočet" - Dějiny učí, říkali staří latiníci. V ní poznáváme minulost a objasňuje se nám v mnohém ohledu i přítomnost. Poznáváme vykonanou práci, její základnu a její okolnosti příznivé i nepříznivé. Poznáváme svéráz krajiny, lidí, památky a zvyklosti. Přítomnost má skutečně kořeny v minulosti.
Nakonec povím ještě jednu pravdivou zkazku. Vypravoval mi ji před krátkou dobou pan Mayer /čp. 15/ dnes čtyřiaosmdesátiletý. Selská usedlost, jejímž majitelem je dnes Jos. Šlinc /čp. 199/ byla za první republiky vlastnictvím Antonína KOMENDY, a ten vypravoval panu Mayerovi, že Komendův otec nežil s rittmajstrem Hubatkou právě v dobrých sousedských vztazích. Právě když jel pan rittmajstr, který byl velitelem pluku husarů v Čes. Budějovicích, do služby, oral starý Komenda s jedním volem blízko cesty ze Čtyřech chalup na Včelnou. Když pan rittmajstr přijel zcela blízko, zavolal starý Komenda na svého tahouna "Čehýýý, rikmajstr, čehýýý"! Pan rittmajstr Hubatka zastavil svůj trochu legrační vozík, vejčitého tvaru, tažený koněm a ptá se starého Komendy: "poslyšte, na koho tady voláte rykmajstr?". "No přece tady na toho vola. Já mu tak říkám", odpověděl starý Komenda a pokračoval v orání. Co mohl pan velitel husarského pluku dělat. Pobídl koně a odejel. Co si asi myslil, a jak v bryčce německy šťavnatě nadával, je snadno pochopitelné.