O potlachu všeobecném

Teť v tom nepracujícím čase zajdu často k silnici. Stojím chvilku přijde druhý, třetí, čtvrtý a už je debata. Jeden míní. Tak co myslíš aby jsme dělali když nemáme co dělat. I co bychom dělali, oni toho napracují stroje samy dost až neví kam s tím. Pak se hledají odbytiště za hranicemy a jsou z toho války. No války zase zmenší počet lidstva a zase to jde. Jo, ale co stojí taková válka a musí se zmrzačený živit, za to by se uživili pěkně zdraví bez války. Nu jo, ale to žádný nechce. Vždyť ty stroje byly vynalezený k tomu aby lidé nemuseli pracovat, ale žít a kupovat ty výrobky co stroje nadělají se musí, aby mohly dál vyrábět. Tak kdo nám má dát na to peníze? Inu, je to třeba lépe uspořádat. Stačilo by dělat denně s pomocí strojů třeba 4 hodiny, nebo podle potřeby, tu by se zaměstnali všichni a všichni by zase kupovali a šlo by to pořád. Nu jo, jen kterak to zavést, to je to.

Teť se kritisují věci hodně z vysoka. Tuhle opět stojím venku a sešla se nás partička. Přebýrali jsme zase ty poměry a jeden míní, že tohle za Rakouska přece nebývalo. Nebývalo, povídám, nemohlo bývat, byla mezi tím dlouhá a veliká válka a poměry se ze základu změnily. Tohle přání starému světu je zbožné přání zbožných lidí. Tenkrát jste musely pracovat od sedmi do šesti a dnes jen do pěti a v sobotu jen dopoledne. Tenkrát jste měli pojištění sotva v nemoci a dnes jej budete mít i ve stáří. Tenkrát jste byli bezprávnými lidmi, dnes jste svéprávnými. Dnes máte týden placenou dovolenou, dříve jste ji neměli. Dnes kdo pracuje, ten se má lepší než dříve. Toť se ví, že jsem ani s těmito důvody nepochodil. Tenkrát byly výdělky a dnes nejsou. Tenkrát mohl člověk ject za prací jinam a dostal ji u každého řemesla, ba i bez řemesla a dnes tu musíme být a brát žebračenky. A když neděláme, nebudeme mít ani nic ve stáří, ani v nemoci. Ech, dej nám s tím pokoj. Vždyť jsme láje zas, když nemáme ani právo na práci a tím i na život.

Ovšem tak jak my ty řeči vedeme, to nemohu psát, my na to máme hrubší kalibr. Na př. to starobní pojištění; dostanem prý h.... a na to druhý se vy.... když chcípáme hlady. Tahle doba moc člověka nezušlechťuje. Co prý má člověk tedy dělat než aby šel krást. Páni prý také kradou a ve větším. Když nekradou tak okrádají. To jsou někdy zoufalé řeči. Potom se tedy divíme že tak snadno dělníci přeběhnou od Komunistů k Národní Demokracii. Udělalo se tu národní sdružení odborových organisací, platí se míň, dříve se prý béře podpora podle genského systému. Jiné organisace schůze nesvolávají, proto že málo chodí lidé do schůzí a zde jsou vytrvalí. Jsou prý již nejsilnější u nás. Je vidět, že vzory diktatury přitahují a lidé ve své naivnosti že to bude jinak, snad lepší, jdou za ní. Ti mladí mluví jenom o sportu a spolky prý mají kde jsou hodně holky a ti staří nadávají na poměry. A nebo se dělají různé vtipy. Je to takový zoufalý smích před nejistou budoucností. Jo, jo; jsou jiné časy. Tuhle zase štěrkovali silnici, dávali ji nový povlak, no, a těch pár lidí co měli zametat před strojem a nakládat štěrk, aby sváděli u okresu boj o to, aby mohli těch pár dní pracovat aspoň pokuť sahá rajon vesnice. Nyní se autem štěrk naveze, ze stroje teče horký asfald s dehtem, do toho sype stroj štěrk a za tím hned jede válec. To je všechno moc pěkně zařízeno, kam pak s tím ručně, to by se ani tak nemohlo udělat, to udělá za lidi stroj, nu tak nač se dřít? Člověk dneška má být jen ku obsluze strojů a přece tolik lidí chce pracovat ručně aby mohli být živi. Živobytí a všeho je tolik až se to nemůže prodat. Tohle je labyrynd světa a východu z něho ještě žádný stát nenalezl. A válkamy se tento problém neodstraní. Ale kam jsem to zas zaběhl. To je ovšem z toho, že my tu vysokou politiku tady často honíme. Máme mlít hubou pořád o samých hloupostech, tak si někdy zajdem taky do sfér dosuť nevyřešených, zkritisujem to všechno a konec takovéto kritiky bývá, že to stojí všechno za h....